Byť bychom s panem Sammlerem prožili v New Yorku a okolí pouhé dva dny, do nichž jsou soustředěny dějové epizody knihy, prostřednictvím jeho vzpomínek a úvah obsáhneme daleko širší časoprostor. Více než sedmdesátiletý pan Sammler si velice dobře pamatuje stále dosti nedávnou minulost nacisty ovládané Evropy, ale díky svému anglickému pobytu a přátelství s H. G. Wellsem často přemítá o budoucnosti lidstva a dalších možných fyzických horizontech. Jelikož kdysi v podstatě "vstal z mrtvých" (ve fašistickém Polsku se mu podařilo doslova vyhrabat z masového hrobu a posléze se skrývat na hřbitově), dávno ztratil zájem o vlastní osobu a věnuje se jen pozorování zbylých členů své rodiny a vlastně celé planety. Až zoufale rád by pomohl. Jako pozorovatel je ovšem zatížen několika faktory - kromě mezních životních zkušeností též nezvyklou intelektuální i emocionální hloubkou, a zejména pak tím, že mu jeho mučitelé v mládí, den před zamýšlenou popravou, vyrazili pažbou pušky jedno oko. Rozhlíží-li se zpoza kouřových brýlí po vřavě konkrétní moderní metropole, nevidí to, co běžní obyvatelé. Třebaže není při vykreslení atmosféry New Yorku vynechán jediný geografický detail, místopis města se nepozorovaně mění v místopis protagonistova srdce a zcela paralelně "naturalisticky--realistická" povaha jeho zranění přerůstá v mocnou metaforu. Mezi slepými, tedy nemyslícími bytostmi bez historického povědomí či ambicí týkajících se obecného dobra, je jednooký králem.
A vnímat věci a jevy optikou pana Sammlera je vskutku fascinující, například tam, kde bezvýhradní stoupenci technického pokroku spatřují automobily, vidí jeho oko stroje na odjezdy. Jeho jazyk je zcela prost jakékoli sentimentality či nostalgie, nicméně smyslnými obrazy se překvapivě přímo hemží, a to často na zcela nečekaných místech. Pokud pan Sammler něco odmítá, pak odpovědnost za dějinný vývoj ve stylu generace 60. let. Studentští aktivisté a radikálové se mu jeví chabě vzdělanými zarostlými a špinavými ignoranty bez osobitosti.
Pan Sammler představuje ztělesněné svědomí světa, třebaže jeho vlastní tělesná schránka je záležitostí značně tragikomickou. Obdobně tragikomický je i ústřední motiv celého románu, jímž je Sammlerova cesta za umírajícím příbuzným. Ačkoli Sammler touží do nemocnice za každou cenu dojet včas, zabrání mu v tom série bizarních setkání a náhod. Různé epizody - nabité těžce rozšifrovatelnými významy a točící se převážně kolem elegantního živočišného černocha kradoucího v autobusech, zcizeného rukopisu učeného Inda a jistého podivného studenta - zapříčiní osudové zdržení. Synovec pana Sammlera, sám též lékař, umírá sám, přičemž po celou dobu chápe, že umírá, zrovna tak jako pan Sammler po celou dobu jakousi podvědomou intuicí tuší, že dorazí pozdě.
Planeta pana Sammlera nepatří k odpočinkové četbě. Obsahově (zejména propojením konkrétních detailů s abstraktními koncepty) i formálně (to hlavně zhuštěnou syntaxí, což v překladu vyniklo ještě zřetelněji) je to dílo kladoucí maximální nároky. Ale pomáhá uvědomit si a procítit podmínky a pomíjivost, jakož i podstatu a smysl lidské existence, aniž je filozofickým traktátem. Je to skutečná špička světové beletristické tvorby.
Saul Bellow: Planeta pana Sammlera. Překlad Eva Kondrysová. Volvox Globator, Praha 1998, 198 stran, náklad a cena neuvedeny.
