Slovesný talent třiaadvacetileté Petry Hůlové je v některých partiích jejího debutu, románu Paměť mojí babičce, tak očividný a okouzlující, že se jeví být víc než velikou vlohou - výjimečným obdarováním. Téměř z něj jde strach; strach z „nelidské“, rimbaudovské vidoucnosti božského drzouna, jehož životní zkušenost je - biograficky vzato - minimální, avšak jehož umělecký zrak je napájen ze zázračné studnice výrazů a obrazů, které v sobě obsahují zkušenosti celých generací, ale i toho, co je „za“ a „nad“ lidským rodem.