Rozhovor předznamenal neblahý omyl. Petr Šabach (1951) u výlezu z dejvického metra prvorepublikově oslovil plavovlasou slečnu: „Nečekáme na sebe?“ Bohužel jsem to nebyla já. Slečna jen odměřila: „Na vás? To teda rozhodně ne.“ A to si Šabach vzal na sebe nově vyprané červené tričko.
Podobné situace doslova přitahuje, nedávno se musel jedné čtenářce prokázat občanským průkazem, aby mu posléze dovolila se do knihy podepsat. O potížích s identitou vypráví i Šabachova nová, desátá kniha Občanský průkaz.
* Proč mluvíte o Občanském průkazu jako o oddechovém čtení? Vždyť je tam i tragika...
To snad není přímo tragika - i když no je, tohodle národa. Události roku 1969 mi tam připadají úplně nejzávažnější, nikdo nepředpokládal, že stačí tak strašně krátká doba, aby se vlastní lidi otočili proti vlastním lidem. Přemýšlel jsem, jestli bych v těch situacích neměl být legračnější, ale ono to asi nejde.
* Bylo to pro vás oddechové psaní?
Nebylo, protože se tam vydávám ze svého vlastního příběhu. Opravdu jsem nevěděl, že je na mě, dost bezvýznamnou figuru, kterých byly miliony, veden svazek u StB. Tohle jsem si chtěl vypovídat a hlavně zařadit sám sebe, jak jsem v té době fungoval. Podepisuju tam knížku, ale co já vím, co bych podepsal, kdybych byl víc vydíratelnej. Já se na to můžu dívat tragicky, komicky a snad i realisticky, někde mezi těmi polohami jsem se snažil proplout, abych nenarazil na jedné straně do Skylly a na druhé do Charybdy: do strašné legrace, nebo abych nebyl moc patetickej a didaktickej, což jsou polohy, které neovládám.
* Vypořádal jste se se svým osobním fízlem?
V civilním životě ne. Já pořád čekám, až si to přečte, jestli se pozná. Znám jeho rodinu, nechci ji likvidovat, protože nevím, jestli jeho žena má tušení. A už jsem u té druhé absurdity - čili já když ho vidím, tak se mu radši vyhnu.
* Občanský průkaz je vaše desátá knížka za posledních dvacet let. Je to pro vás určitý předěl?
Párkrát mě napadlo, že z těch deseti jsem měl napsat jednu pořádnou tlustou knížku, vyházet to nepodstatné, literární vatu. Jenže musel bych mít vedle sebe někoho, kdo by mi to pomohl uspořádat. A ono se mi to semlelo takhle, že vydávám tenké knížky jednu za dva roky. Já na víc nemám, mně to takhle stačí. A je to desátá knížka teprv - zkusím napsat třeba jednu, třeba dvě.
* S minulostí jste se vypořádal. Co přijde teď?
Já se nechci pouštět do tepání společenských zlořádů, chtěl bych napsat knížku s pracovním názvem Historie bigbítu v Praze - či Dejvicích. Už mám základní představu, chtěl bych, aby to vyšlo i s deskou. A možná k tomu přibalím i tričko.
* Hudba je pro vás důležitá...
Mě to stále do jisté míry fascinuje, protože intelektuální generace před námi vyrostly na jazzu a naše generace najednou spadla do rock’n’rollu, kterým ti před námi těžce opovrhovali. My jsme jim ukradli svět složitosti a fines a místo toho začali dělat normální bordel. My, nevzdělaný, a když to tak vezmete, opice, který někde skákaly po lavičkách. Pokořili jsme intelektuálskou dobu před námi, protože ta nakonec musela před rock’n’rollem pokleknout. I naši generaci čeká, že uznáme něco - nebudeme uznávat rap. Docela by mě bavilo zeptat se Milana Kundery na jeho názor na Rolling Stones. Protože to je vrcholnej kýč, tam je všechno, country i stupidní texty na hranici geniality. Zatím žijeme v rock’n’rollové éře, něco jako gotika. A mně se líbí, že jsem byl u toho, když se ta gotika začala dít. Nehledě na to, že čím jsem starší, tím víc mi připadá, že gotika nebyla tak dávno. Je to poměrně moderní a svěží styl.
* Co vás napadne při slově dětství?
Dětství je věčné, nevinné, měli jsme ho všichni a máme strašnou spoustu obecných zážitků. Když řeknete, já jsem dělala bábovičky, tak já řeknu: dělal jsem je taky a už nás něco spojuje. Nevím, co mě k dětství táhne. Možná, že jsem osobnostně v pubertě nebo téměř infantilní. A možná je to útěk z reality, úplně prachobyčejnej. To moje psaní o dětství je něco úplně jiného, než bylo moje dětství. Neříkám, že jsem ho měl kruté jako Max Gorkij, ale ona to nebyla zas taková psina. Já mám strašnou tendenci idealizovat, protože si přeju, aby svět byl lepší.
* Takže vytěsňujete hořkost?
Někoho to vyloženě dráždí - potkal jsem se v hospodě s lidmi, který na mě křičeli, že takový Pelíšky nebo Pupendo napáchaly větší zlo než jánevímco. A já tam byl v pozici obhájce idylickejch komunistickejch časů, a to je nedorozumění! Felliniho Amarcord, Svěrákova Obecná škola - témata jsou jasně daná, jen já jsem přišel pozdě a myslel si, že to objevuju. Moje generace měla šílenou kliku, že se nedožila války, ale zato jsme na ni pořád tak nějak čekali, nevěděli, jestli bude, nebo nebude. A do toho bolševismus. Ale jinak jsme ten život žili stejně jako třeba na Novém Zélandu. Když mi učitelka angličtiny vyprávěla zážitky z dětství, koukal jsem na ni s otevřenou pusou. Představujeme si, že tam jsou jen bohatí a spokojení. Kristepane, ne že bych žil přímo v ráji, ale to, co jsem tady zažil, bylo srovnatelné s jejím novozélandským mládím - také uzavřená záležitost, limitovaná prachama a navíc tuhou křesťanskou výchovou. A ty si říkáš - co je moje a její dětství? Já jsem chodil do fronty pro brambory a ona taky.
* Ale současnost si moc neidealizujete. K policii jste v novém románu hodně kritický.
Policie u nás je mi z duše protivná jako v každém jiném systému, protože je to represivní složka a má za úkol mě vrátit zpátky do řady. A v každém z nás je trochu rebel. Základní klukovský rozpor je v tom, že všichni by chtěli být detektivové nebo kovbojové, v podstatě policajti, ale něco jako Phil Marlowe.
* Stal se z vás podobně jako z románového Venci Popelky neurotik, který při pohledu na policajta automaticky vytahuje občanku?
To se jim spolehlivě podařilo - nejen že mám tik, když vidím policajta, pro mě je každá instituce hrůza. Ale je to záležitost režimu, když o tom psal už Kafka? Bolševici to akorát dovedli k dokonalosti. Když na mě někde přijde řada a ženská řekne, dávejte teď pozor, musíte se mi podepsat podle podpisového vzoru, je ze mě uzlíček nervů, kterej by nejradši poprosil chlapa za ním, jestli by nenapodobil můj podpis.
* Občanským průkazem prostupuje veršování kamaráda Aleše. Psal jste v té době?
Já jsem nikdy nechápal, jak může mít někdo problém se slohem. Až teprve má maturitní práce byla někde strašně ohodnocená, rozbor Nezvalovy básně Dvacáté století je krásné. Mně to zachránilo maturitu, a přitom jsem tam měl děsné drzosti: jako že střídání znělých a neznělých působí příjemně - a co já vím, co jsou to znělé a neznělé. Pochopil jsem, že tohle by mohla být cesta pro takovej zašíváckej typ, jako jsem já. Češtinu mi vždycky zachraňoval sloh, jedna lomeno pět. Pokládám za strašný školní zlořád hodnotit gramatiku, spousta lidí proto raději vůbec nic nenapíše, než aby riskla hrubku. Já ji poznám u druhého, ale sám jsem schopný napsat cokoli: jako tuhle „rybyčky“. Asi jsem původně myslel, že napíšu ryby.
