Petr Šabach opilý historkami

Opilé banány, nová próza Petra Šabacha (1951), je co do počtu stran přesně shodná s autorovým předešlým titulem, s románem z roku 1998 Babičky. Ze sympatie k tomuto spisovateli zdráhám se u Opilých banánů mluvit o prefabrikátu, ačkoliv by k tomu mohly vybízet i další, a to už opravdu důležité, neboť zcela typické znaky Šabachova rukopisu, které novinka rozhojňuje: děj se posouvá vpřed epizodickými přískoky postavenými na situační komice, důraz je položen na klukovský a mužský svět v městské, konkrétně v pražské krajině, vyprávění je opět vedeno jako vzpomínka na "ztracený ráj" dospívání v reálném socialismu.

Smiřující sympatie k Petru Šabachovi tkví asi v tom, že je to prozaik bez mindráků a svým způsobem i bez ambicí, přesněji bez křečovité snahy tvořit navzdory své nátuře náročnější umění a artikulovat závažná poselství. Pozor ovšem: Šabach není ani žádný nadutý tlachal či psavý primitiv! Bez nejmenšího pohrdání jej lze označit za lidového autora, laskavého figurkáře. Šabachova neokázalá sečtělost, dobře vypsaná ruka a nesporný vypravěčský talent chtějí sloužit drobným příběhům a malým radostem, opakovanému dokazování, že - použijme titulek rozhovoru, který autor poskytl v září 1998 Právu - "v mém dětství slunce nezapadlo".

Autobiografičnost v Šabachově díle přitom chápejme dosti volně: prozaik se rozvzpomíná hlavně na atmosféru odešlých časů, na to, jak si v sobě danou dobu citově uchoval. K této evokaci využívá zážitky jak svoje, tak svých známých a přátel, ale i historky kdesi zaslechnuté; to vše ještě notně pepří fabulací. Silná pocitovost, emotivní přístup k dějinám, má však jedno úskalí, v Opilých banánech dobře viditelné. Konkrétní doba, v níž se příběh odvíjí a bez níž není myslitelný, nemá sice podobu pasivní kulisy či kolorujícího ornamentu, nicméně připomíná kašovitou hmotu, jíž se dle potřeby dotvaruje dějová kostra.

Konkrétně: Opilé banány jsou zasazeny do první poloviny osmdesátých let, kdy se mezi dětmi sbírala malá barevná umělohmotná céčka a v rádiu o tom zpíval borec Michal David, Petr Janda s Olympikem lkal o "slzách tvý mámy šedivý" a Kotvald s Hložkem probírali "holky z naší školky". Vypravěčem prózy je šestnáctiletý kluk, který žije s matkou a nevlastním otcem Bedřichem - sochařem, který svůj talent těžce propíjí v alkoholu a zoufale drobí v kšeftech pro komunistické stavby a památníky; tenhle zmar ovšem spíš upomíná na nejtemnější sedmdesátá léta. A pospolitá atmosféra a naivita lumpárem, jež vypravěč podniká a zažívá se svými přáteli Břečkou, hluchým Víťou, s frajerem Ptáčníkem a s krásnou dívkou Danielou (na konci v jemně podané scéně s ní konečně přijde o panictví) mají v sobě naopak chuť "šakalích let", roků padesátých a šedesátých. Spisovateli se ta tři desetiletí stírají v oparu, který působí krotce a neurčitě; načrtávaná idyla činžákové periferie je trochu falešná, literátská, poněvadž v osmdesátých letech se periferie fakticky nacházela už jinde - na okrajových, drsnějších sídlištích.

Petr Šabach: Opilé banány

Ilustrace na vazbě a typografie Pavel Štefan

Ladislav Horáček - Paseka, Praha a Litomyšl 2001

176 stran, náklad neuveden, cena 149 korun

Nejde ovšem o nějaké fatální podklouznutí Opilých banánů. Jejich těžiště leží jinde: v historce, která je svou podstatou společensky neútočná, ba apolitická. Nová Šabachova próza není vlastně ničím jiným než sledem historek, vesměs úsměvných, někdy vysloveně vtipných, občas nastřihávaných až příliš těsně za sebou a v množství téměř marnivém. Šabach má na svém kontě další oddychovou knížku, která se v jeho domovském nakladatelstvím Paseka určitě dočká nejedné reedice.