Jsou letní lásky a přátelství, která společně s prvními zlatavými listy odvane vítr. Pak jsou taková, jež překonají nástup podzimu i chvilková odcizení a člověku navždy změní život.
Třeba jako Terese, vypravěčce románu Dobývání nebe. V jihoitalské Apulii se jako náctiletá seznamuje s Bernem, Tommasem a Nicolou. Chlapci z nedalekého statku, které v dosti nezvyklém a vírou vedeném uspořádání vychovává Cesare, otec posledního ze jmenovaných.
Ústřední čtveřici hrdinů Giordano zachycuje od brzkých -nácti až za hranici třicítky a zatímco na každodenní úrovni je konfrontuje s běžnými maléry, zamilováními a revoltami, v globálu je zasazuje do prostředí mnohdy extrémního, vedeného slepou vírou v jedno vidění světa.
Jak jednotliví hrdinové dospívají, zrcadlí v nich Giordano slabiny konzumní společnosti i opozitního alternativního žití. Sympaticky neukazuje prstem na správné a špatné, nestaví zdi ani propasti, sám naznačuje, že pravda bude jako již mnohokrát ležet někde mezi.
Vztah člověka k přírodě (a půdě) je alfou a omegou životů téměř všech zúčastněných, leč pro jedny je neposkvrnitelnou svatyní a pro druhé jen prostředkem k maximalizaci zisku.
Dobývání nebePaolo Giordano 2020, Odeon, 480 stran |
Přesto Dobývání nebe navzdory všem trefným postřehům a svědectvím o povaze jedné, značně rozpolcené generace vévodí milostný příběh Berna a Teresy. Bolestivý, nadčasový, jenž dává slovnímu spojení „láska až za hrob“ mrazivý rozměr. Jsou to totiž krajnosti, mezní situace, o které Giordano příběh opírá.
Chronologicky neuspořádané vyprávění zaručuje čtenáři nezvyklou perspektivu. Motivace a činy protagonistů může sledovat tu s vědomím budoucího, tu minulého, zcela v duchu myšlenky „všechno souvisí se vším“.
Vyzdvihnout je třeba také překlad Alice Flemrové, která sama v závěru knihy nabízí cenný pohled na genezi Paola Giordana jako spisovatele i uznávaného intelektuála. Sledovat jeho další cestu bude velmi zajímavé, obzvlášť pokud nadále dovede tak neotřele vnímat a zaznamenávat svět okolo sebe.
