Z toho plyne nejen satisfakce za celoživotní outsiderství pro básníka samého, nýbrž i uvolnění rukou pro nekonjunkturální kritiky a literární historiky: nemusejí již apologetizovat, nýbrž mohou mnohovrstevný fenomén Kuběna nespěchajíce analyzovat. Básník jim to nyní o krůček usnadnil tím, že vydal výbor ze svých esejů a rozhovorů Paní Na Duze. Tyto vymezené řádky nemohou seriózní analýzu suplovat. Chtějí jen upozornit na některé fazety "kuběnovství", které se v básníkových esejích vyjevují často z ostřejšího úhlu než v jeho poezii.
JEDEN ZE ŠESTATŘICÁTNÍKŮ
Texty z prvního oddílu Zelené, zlaté časy mají spíš hodnotu dokumentů: ovšem dokumentů prvního řádu. Mapují totiž období, v němž se seskupili Josef Topol, Václav Havel, Viola Fischerová, Věra Linhartová, Jiří Paukert-Kuběna a několik dalších do sdružení "šestatřicátníků". "Šestatřicátníci" sice žádné velké, z kolektivního ducha vzniklé dílo nezplodili, dali si však vzájemně impuls, který dovedl všech pět protagonistů k vrcholnému tvaru života a díla, k tvaru u každého velice jinému (srovnejme dramata Havlova a Topolova, básně Linhartové a Fischerové!), ale přece podivuhodně odkazujícímu k sourozenectví všech. Až vyjdou v sebraných spisech Václava Havla jeho rané eseje, ukáže se to daleko zřetelněji a jeden z velkých úkolů historiografie české literatury 20. století bude moci být naplňován.
Je dobře, že Kuběna vřadil jeden text ze svého "meziobdobí", po "šestatřicátnících" a před vznikem jeho "kanonického" díla - Úvod Do Poetiky Obou Indií. V něm jediném totiž na veřejnost vyhlédá (neboť rukopisné sbírky z této doby prohlásil básník vesměs za "zavržené") Kuběna zcela odlišný: temný, avantgardní, formálně experimentující, výkřiky své smyslnosti dosud nekontrapunktující katolickou mystikou. A přece je i tento text textem duchovním: je to ovšem duchovnost Durrellova Alexandrijského kvartetu, vzniklého ku našemu divení v téže době (polovina 50. let), bezejmenná duchovnost tmavě zářící skrze vznícení smyslů.
PROBLÉM BLÁBOLU
Jádro knihy však tvoří úvahy, proslovy a konfese z let zralých. Ústřední témata jsou tatáž jako v Kuběnově poezii, ale jasněji než u básní si lze uvědomit propast mezi "Dichtung" und "Wahrheit". U Kuběny tím míníme, že tentýž motiv, který je u básníka "při díle" silný a pravdivý, se jeví jako absurdní blábol, jakmile je vystaven do světla profánních a prozaických skutečností.
Nesmiřitelný předkoncilní katolicismus je v Kuběnově poezii pramenem síly i estetického požitku (Kuběnova rafinovaná práce s kýčem!) - ale když v eseji Co Se Stalo V Econe? Kuběnu dovede k obhajobě destruktivního církevního schismatika Lefebvra, není to už dokonce ani k smíchu. A podobně věříme básníkovi, čerpá-li sílu z Moravy jakožto mýtu, jakožto prolnutí principu pohanského, katolického i slovanského, jakožto prvek blahodárně "uzemňující" - ale běda, když se básník, a to tuplovaně (texty Vyznání Moravské a O Moravě A Moravanství), jme vyvozovat důsledky politické: protože pak si začne stýskat, že nemáme dost důsledných moravských politiků, kteří by Moravu konečně odtrhli.
Zato pokud se básník drží svého kopyta a mluví o kráse, je schopen - právě i na pozadí svých ideologémat! promlouvat hluboce a pronikavě. Co řekl v interview O Architektuře k problematice moderního sakrálního umění, by mělo být tištěno budoucím mladým architektům i památkářům na obal indexu: "Představu současného kostela mám: Nevznikne z výpočtu, výmyslu, kombinace, rozumu ani ze záchvatů irracionality. Vyroste tak (...) jako rostou v zemi krystaly (...) to znamená organicky, v lásce a hlavně časem svým. Nejprve tu musí být společná víra. (...) To všechno ostatní bude nám přidáno." Podobně pár Kuběnových poznámek o Rilkovi a způsobech jeho překládání prostředkuje porozumění tohoto zdánlivě nesrozumitelného básníka lépe než mnohé arcinesrozumitelné studie.
CHVÁLA VHLEDŮ
Kuběnova síla není v analýze, nýbrž ve vhledu, intuici, záblesku pochopení souvislosti jiným neviditelné. Jako poslední příklad uveďme jeho sen o syntéze katolictví a antiky: když jej v legendárním Listu Josefu Palivcovi (1967) emfaticky naznačil, znělo to v Čechách absurdně a anachronicky. Dnes je zkoumání křesťanské antiky jedním z prioritních směrů intelektuálního pohybu v mladé univerzitní (a možná in futuro i v umělecké) generaci. Pravda, viděna skrze konkrétní řecké a latinské texty, odehrává se tato syntéza na poněkud jiném poli, než na jakém ji Kuběna chtěl vidět. Reálná křesťanská antika nemá smyslu ani pro Pannu Marii, ani pro blonďáčky. A přece je plna vášně a touhy po kráse (Filokalia!), kterou by Jiří Kuběna měl být schopen ocenit.
Jiří Kuběna: Paní Na Duze. (Abe Koně A Křídel). Autorem rejstříku je autor. Petrov, Brno 1998, 740 stran, náklad 2000 kusů, cena neuvedena.
