Katka s knihou o svém osudu od Michaela Třeštíka | foto: Tomáš Třeštík

Příběh narkomanky Katky pokračuje. Nejhorší bylo, když mlčela, říká Třeštík

  • 24
Bude to 20 let, co dokumentaristka Helena Třeštíková veřejnost seznámila s osudem Kateřiny Bradáčové. Z tehdy neznámé dívky, jež propadla drogám, se nakonec stala nejznámější česká narkomanka. Její příběh teď knižně pokračuje dál.

S nápadem vydat knihu přišla za Třeštíkovými sama Katka. Chtěla dál vyprávět svůj příběh, aby od drog odradila další potenciální toxikomany, takzvané toxíky. Pár lidí už jí za to prý poděkovalo. „I kdyby to měl bejt jeden jedinej člověk, kterýmu by to pomohlo, tak je to dobrý,“ říká v knize.

Manžel Heleny Třeštíkové, spisovatel, znalec umění, architekt a dramaturg dokumentu o Katce Michael Třeštík, jí to však rozmlouval.

„Od prvního okamžiku bylo zjevné jednak to, že pro Katku je to jen snaha nějak motivovat setkávání s Helenkou a tím i finanční ‚dotace‘, na které je od Helenky zvyklá, jednak to, že Katka už není ve formě, ve které by byla schopna delší souvislé výpovědi,“ vysvětluje pro MF DNES. 

Pak se ale nechal přemluvit a pouhá dvě setkání potvrdila jeho slova. „Ukázalo se, že to nikam nevede,“ popisuje. Knihy se však vzdát nechtěl, jednu takovou už koneckonců poslal k ledu v roce 2010 na přání manželky. Text prý vyzníval příliš depresivně a beznadějně, s čímž nesouhlasila.

„Moje žena je přísný dokumentarista, chce zachytit skutečnost takovou, jaká je, vyhýbá se hodnocení nebo komentářům. Já jsem se v textu hodnocení a komentářům vyhnout nedovedl a ani nechtěl, měl jsem pocit, že to je potřeba. V konečné, letošní podobě už ale komentáře a hodnocení Katčina příběhu nejsou, protože teď už mi připadají zbytečné. Myslím, že teď už je čtenář nepotřebuje,“ vysvětluje.

Příběh uzrál

Vznikl tak možná ucelenější a ničím nerušený literární portrét Katky. Z čistě čtenářského hlediska mu navíc časový odstup zřetelně prospěl. Katčin příběh od premiéry posledního dokumentu z roku 2009 uzrál a stihl oslovit ještě širší diváckou obec. Že by její osud upadl v zapomnění, nehrozilo. Kdo se jednou s Katkou, i když zprostředkovaně, setká, těžko ji někdy zapomene.

„Mě k drogám přivedla nevědomost, co to vůbec drogy jsou a co jsou vlastně ty lidi kolem nich zač. To jsem vůbec nevěděla, neměla o tom ani páru.“

Katka

Problematické dětství, násilný otčím i partneři, krádeže, prostituce, nechtěné těhotenství i neustálé pokusy o abstinenci. To všechno v člověku rezonuje ještě dlouhé hodiny a dny po zhlédnutí dokumentu i přečtení knihy.

V případě literatury dokonce možná o něco déle. Zatímco film a jeho vizuální složka dokáže skvěle zprostředkovat Katčin příběh jako celek, v knize se díky Třeštíkovu citu pro jazyk a stylistiku dostáváme hluboko do Katčiny mysli. Až z toho chvílemi (bez jakýchkoliv pokusů o slovní humor) třeští hlava.

Knihu Třeštík rozčlenil do pěti kapitol, přičemž s výjimkou té poslední čerpal ze stovek hodin materiálu namluveného při natáčeních filmů. Vznikly hned tři – V pasti z roku 2001, Když musíš, tak musíš z roku 2002 a Katka z roku 2009.

Obálka knihy Katka - Příběh narkomanky

„Mě k drogám přivedla nevědomost, co to vůbec drogy jsou a co jsou vlastně ty lidi kolem nich zač. To jsem vůbec nevěděla, neměla o tom ani páru. Ale hlavně ta knížka My děti ze stanice ZOO, ta mě tak oslovila, že jsem nepociťovala strach nebo respekt z drogy samotný jako takový. Možná proto, že to v tý knížce skončilo, jak to skončilo, že prostě žila dál. Žila docela dlouho. I když tam bylo, že jí zemřela ta kamarádka, ale Christiane žila dál,“ vyznává se v knize Katka.

Číst o ní znamená vstoupit do jiného světa. Všechna dokola omílaná klišé o závislostech i lékařské charakteristiky chování drogově závislých se najednou stávají realitou. A jak člověk čte dál a dál, ztrácí naději i víru v jakýkoliv dobrý konec pro Katku.

Ve svém závěrečném textu k tomu směřuje i fotograf a syn Heleny a Michaela Třeštíkových Tomáš. Zatímco dříve se ho lidé ptali, zdali si myslí, že Katka drog jednou nechá, poslední roky už se prý neptá nikdo. „Kdyby ze života vyškrtla drogy, nic jí nezůstane,“ míní Tomáš Třeštík. Otec mu pak mlčky dává za pravdu svým jasně rozklíčovatelným rozhodnutím vzdát se pro tentokrát jakýchkoliv hodnocení a komentářů.

O věčných začátcích...

Michael Třeštík

„Přestože jsem se s Katkou osobně setkával málo, byla pro mne tématem stejně silným, jako pro Helenku nebo syna. Možná ale, že právě tím, že jsem od Katky měl osobní odstup, nepůsobily ne mne tolik ty optimistické detaily, jako třeba, že je dobře oblečená, že je to pořád ještě hezká holka, že se dovede smát,“ vzpomíná Třeštík. 

„Celý její osud jsem vnímal o něco skeptičtěji. Když ještě Helenka věřila, já už jsem pochyboval, když Helenka začala pochybovat, já už jsem nevěřil,“ dodává.

Katčino mlčení

I když by asi mohli, Třeštíkovi si z knihy neudělali „kroniku rodinného života s Katkou“. Zasvěcují ji jen jejímu příběhu. Jak se za uplynulou dekádu proměnil, zachycuje asi posledních dvacet stran knihy.

Mluví se o cele předběžného zadržení, soudech, opakujících se snahách o abstinenci, mužích, se kterými žila či žije, ubytovnách i možnosti přesunu do zahraničí. O moc víc se od Katky Třeštíkovi nedozvěděli. Snad jen to, že „tu její zamýšlenou knihu“ napíše její partner Martin.

Emočně byly pro Třeštíka nejnáročnější pasáže, kdy Katka mlčela. „Kdy něco dořekla a nastalo ticho. A v tom tichu byl cítit rozpor mezi tím, co říká, co plánuje nebo v co doufá, a tím, co je možné, co ve skutečnosti bude. Ten Katčin dvojí duševní svět,“ uvádí.

„Technicky nejnáročnější pak byly situace, kterým bylo těžké věcně rozumět, protože je Katka říkala tak zmateně, že nedávaly smysl, nebo situace, pro jejichž pochopení bych musel vysvětlit zbytečné souvislosti nebo bych musel do textu zatahovat děje za hranou legality,“ dodává.

Na otázku, zdali Katka knihu dostala, odpovídá Třeštík kladně. Jestli si ji však přečetla, netuší. „Nevím, zda je schopna takového soustředění, aby přečetla knihu.“ U dalších o tom však netřeba pochybovat. V rámci produkce vydavatelského domu Albatros Media se Katka stala bestsellerem.