Zatímco k 1. březnu 1968 obnovili českoslovenští spisovatelé svůj týdeník pod názvem Literární listy, rozhodl se Július Satinský obnovit, respektive založit svůj Gundžovník. „Jediný a nejserióznější a nejinformovanější časopis,“ píše hned v druhém čísle magazínu. Jeho název je odvozeninou z hovorového gundžovat, tedy klábosit nebo frflat. Satinský jej tvořil pro své příbuzné v emigraci.
Rodinný zpravodajec ve svých textech informuje o zdravotním stavu bližních – „minulý týden mezi ženami vypukla chřipka“, politické situaci v rodině – „dva mandáty mají komunisté, dva Židé, židovský střed mírného pokroku tvoří Julo, evangelickou stranu liberálů-beatniků zastupuje Juro“ – i o společenském dění v Československu, poznamenaném vpádem vojsk Varšavské smlouvy.
„Jsme v totální kaši,“ píše v prvním čísle po 21. srpnu 1968. Pro uklidnění příbuzných, kteří se o dění doma dozvídají hlavně ze zahraničních agentur, však dodává: „StB se zachovala v prvních dnech okupace humánně. Odmítla zatýkat prominenty na ruský pokyn. Vydávají povolení k vycestování velmi rychle a úslužně.“
O pár týdnů později pak píše o stabilizaci situace i velké nervozitě. Sám se však nepřestává podivovat nad sovětskými vojáky, kteří se jednou ptají, jestli je Bratislava Suez, nebo naopak západní Německo.
Dášeňka jej nechtěla
Postupem času se strojový vzhled obálky Gundžovníku proměňuje a Satinský ji zdobí ilustracemi – rodinného stolu, koupelny či švýcarských hor. Přidává i fotky, vyprávění o profesním i životním souputníkovi Milanu Lasicovi.
Obzvlášť pak zaujme Satinského celostránkové vyprávění z roku 1982, kdy natáčel komedii století režisérky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět. „Chirurga by ještě stařec zahrál, i otce, ale lyžaře zahrát prvotřídně neuměl, a tak při velkých celcích (sjezdu na lyžích) měl dabléra,“ popisuje zpravodajsky své zážitky ze Špindlerova Mlýna, kde podle něj horská služba říká slivovici polévka ze švestek.
Obálka knihy Gundžovníky
To ještě netušil, jakou slávu mu role Alberta přinese. Alespoň lokální oblibu však zažil už na place. Děti v něm našly zalíbení a začaly mu říkat půltáto. Jen tvrdohlavá představitelka Dášeňky jej usilovně odmítala.
Július Satinský si tehdy čtyřletou dětskou herečku Zuzanu Githeisovou předcházel. V žertu se jí dokonce dostalo nabídky k sňatku - pokud by tedy na Satinského počkala do roku 2005. Jenže už tehdy se rozhodla nepočkat, vzpomíná herec. Doslova prý nebyl její typ. Byl moc tlustý a měl umaštěné fousy. Neoblomilo ji ani záhy nabídnuté bohatství, o které by se s ní podělil.
„České čtyřleté děvčátko neodpovědělo, šlo si hrát s dětmi, ale za chvíli se vrátilo, nalilo starci do prázdné sklenice borovičku a zeptalo se, jestli má hlad,“ popisuje Satinský. „Ženy se zřejmě v třech čtyřech letech svého života přestávají vyvíjet (duševně) a jsou připravené na manželství,“ píše dál.
Nyní je čtenářům k dispozici 87 dochovaných čísel, která vznikala mezi lety 1967 a 1984. Zpravodajsko-vzpomínkové dílo Júlia Satinského plné úvah, komentářů i humoru složila dohromady dcera Lucie Molnár Satinská za pomoci grafického studia Pergamen. V Česku Gundžovníky vydává nakladatelství Slovart.
