Ve frontě na jeho podpis stáli dospělí i děti, protože píše nejen detektivky a thrillery, ale i pohádky. Jinak se ale živí jako muzikant, původním povoláním je ovšem finanční analytik a makléř. Muž mnoha tváří. "Jsem jen vypravěč," má jasno neprodávanější norský autor.
Vaše knihy jsou součástí boomu severské krimi vlny, alespoň tak to vidíme my, čtenáři zvenku. Jak to vnímáte vy, autoři detektivek ze Skandinávie?
Ať už chci, nebo nechci, visí na mně tak jako tak tahle marketingová nálepka. Ale osobně se necítím být součástí téhle vlny.
Jo Nesbø při autogramiádě v Praze
A jde to?
Být spisovatelem, to je přece osamělá záležitost, jako spisovatel nemůžete být už z principu součástí nějaké velké skupiny. Navíc vlivy, ze kterých čerpám při svém psaní, jsou mnohem víc evropské nebo americké a mnohem méně skandinávské. A mají blíž ke klasické literatuře než k detektivní či kriminální.
Přesto je vaší nejslavnější postavou policista. Jak vznikl Harry Hole?
Zrodil se během letu z Osla do Sydney v roce 1997. Měl jsem nápad na příběh a prostě jsem potřeboval chlapíka, který čtenáře tím příběhem provede. A Harry, chlap bez iluzí, vyšetřovatel, který vlastně nemá co ztratit, byl pro tuhle práci ideální.
Pro vaše knihy je podstatná znalost prostředí, člověk má pocit, že díky vám zná v Oslu každý kout, píšete o Sydney a Bangkoku stejně jako o řadě evropských měst včetně Prahy velmi sugestivně. Jak města studujete?
Že se na to ptáte zrovna vy!
Proč?
Protože jsem byl úplně všude, na všech místech, o kterých píšu, ve všech městech, která jsou v mých knihách podstatná. Kromě Prahy.
Jak to?
Už jako dítě jsem se chtěl do Prahy podívat, protože jsem tehdy byl velkým fandou československého hokeje, miloval jsem Václava Nedomanského nebo později Ivana Hlinku. Jenže to nikdy nevyšlo. Takže teď do Prahy přijíždím proto, že jsem se vlastně sám pozval a konečně si tu touhu splnil.
Jo Nesbø při autogramiádě v Praze
A ta města ve vašich knihách?
Popisování měst je většinou záležitostí nějaké maličkosti, které si musíte všimnout. Zvuku, vůně, světel. Z takových maličkostí se pak stává téma, podobně jako když modelujete charakter postavy. Vtip je v tom, najít tu správnou maličkost, která pak dokáže vypovědět mnohem větší příběh.
Podobně jako hudba? I to je maličkost, která dokáže ve vašich románech modelovat velké věci.
Ano. Žádná jiná forma umění mě tak nepovznáší jako hudba. Ani knihy, ani tanec, ani obrazy, prostě muzika. Nepotřebuje žádný intelektuální kontext, je to čistá emoce. Tedy alespoň pro mě. Miluju hloupé písničky stejně jako ty opravdu chytré. Vyrostl jsem na Beatles, Springsteenovi, Neilu Youngovi a Tomu Waitsovi, ale v poslední době čím dál tím víc poslouchám jazz. Ale je fakt, že nedávno jsem objevil AC/DC a Deep Purple. Společně s kapelou Slade jsou zásadní kombinací legrace, naprosté voloviny a geniálního řemeslného zvládnutí hudby. Takže to poslouchám, když píšu.
Kromě detektivních románů jste napsal i thriller Lovci hlav. Hlavní hrdina Roger je přitom, na rozdíl od Harryho Holea, jednou z vašich nejméně sympatických knižních postav.
Je těžké ho obdivovat, já vím. Beru ho spíš jako zajímavou postavu než člověka hodného obdivu. A co vy víte, třeba právě to, jak urputně chce dosáhnout toho, co nemá, jak zaslepeně jde za svým, je v životě důležité, třeba i jako odstrašující příklad. Je dokladem toho, že člověk se nikdy nezmění, tedy ne doopravdy. Vůbec mě nepřekvapuje, že lidé jsou takovým příběhem zasaženi, ostatně já také. Lovci hlav jsou totiž přesně ten příběh, který existuje sám o sobě, já ho míjím, zaujme mě, podniknu výpad, získám ho a vyprávím dál.
A knihy pro děti? Při jejich psaní si odpočinete od vražd v detektivkách?
Knihy pro děti, to je pořádně těžká práce! Ale já miluju psaní příběhů. Jsem jednou provždy vypravěčem, snažím se svést každého, kdo je ochotný naslouchat, a pak dělám to nejlepší, co umím, abych ho zaujal a udržel u vyprávění. Ano, je to vlastně takhle strašně jednoduché.
TelegrafickyCo napsal: Česky vyšlo: Co vyjde česky: |
