Jirousova sbírka Okuje je povedená, oceňovaná a vlastně i překvapivá, protože před dvěma lety autor tvrdil, že s poezií končí. Trochu za to může i nakladatel Jaroslav Kořán, který chudého básníka nalákal solidním honorářem vyplaceným na dřevo.
Znatelně jste zkrátil sestřih. To je jarní fazona?
Neostříhal jsem se na jaro, ale na zimu. Začaly mi padat vlasy, tak jsem se dal dohola, a až to zhoustne, nechám to zas růst.
Při přebírání Seifertovy ceny jste mluvil o svém díle jako o uzavřeném. Že nové básně nepíšete a psát nebudete. Co vás takzvaně nakoplo?
Měl jsem depresi, dost dlouhou, dvouletou, takže jsem neviděl žádnou naději, že bych ještě někdy psal. A pak mě to přešlo – básně z poslední sbírky vznikly rychle, mezi loňským únorem a říjnem. Měsíc třeba nenapíšu nic a pak tři básničky za týden. Člověk nikdy neví, jak to přijde – psaní se nedá nějak nadirigovat nebo připravit. U psacího stolu jsem nepsal už leta.
 Jirous získal Seifertovu cenuPřevzal ocenění i šek |
A kde tedy píšete?
Když si musím něco poznamenat, tak na kuchyňským stole. Většinu básní jsem napsal v hospodě, protože doma člověka vysílí plno starostí, jako potřeba umýt nádobí nebo uvařit, trochu uklidit… Pro mě je hospoda přirozené prostředí: indiferentní šum, který je kolem, odcloní rušivé vlivy a můžu se soustředit. Ale to nevydávám za návod, jak se má psát.
Má česká hospoda něco navíc proti těm zahraničním?
V zahraničí jsem zrovna moc času nepobyl, před velkým Listopadem jsem nebyl nikde, potom párkrát, třeba teď v Lipsku. Objevil jsem tam malou příjemnou hospůdku, kde štamgasti hráli šipky a všichni se navzájem znali. Ale když někam vyjedu, jsem zase rád, že už jsem doma. První kroky míří sem na Oázu, kde si dám pivo.
Sbírku jste nazval Okuje. Jak jste to vlastně myslel – básně odpadající jako šupiny?
Hledejte si tam, co chcete, pro mě to nemá žádný symbolický význam. Je to slovo, které se mi líbí, možná že tam podvědomě něco je, ale nevím co. Jmenuje se to podle jedné básně, kterou jsem napsal už dřív a pak ji vyhrabal v lejstrech. Říkám tomu "archlív", chaos papírů, který se pokouším jednou za čas trochu uspořádat, což se mi obvykle nepodaří.
Proč jsou ty Okuje tak smutné?
To se ptá hodně lidí, ale mně to ani nepřipadá. Třeba jsou takový, jaký je život. Normální.
Je tam hodně smrti, ohlížení se za přáteli, kteří odešli…
Grafik a sazeč Jiří Liška se ptal nakladatele Kořána: Ty tohle rozesíláš jako novoročenku? Jistě, vždyť to jsou dobré básně, říká Kořán. A Liška: Dobré jsou, ale všiml sis o čem?
Co musí mít dobré básně?
Hlavně rytmus. Myšlenka může být básni dokonce i na škodu. Báseň, pokud mám vůbec právo o tom mluvit, má vlastní zákonitosti. Nejpřesněji to řekl francouzský básník Stéphane Mallarmé: básně se nepíší z pocitů, ale ze slov. Každá báseň by měla být jako stavba, kde všechno drží pohromadě.
V jedné z nich píšete, že budete psát už jen o vzpomínkách: "Co nyní žiju, nestojí za to". Nestojí to za to?
To bych nerad rozváděl. Co jsem napsal, to jsem napsal, a abych to vysvětloval, to bych nemohl psát básně, ale povídky, kdybych to ovšem uměl. Což neumím.
A není to i ošidnou pamětí – že to, co jsme prožili, se nám zdá barvitější než to, co žijeme teď?
Já si toho hlavně čím dál míň pamatuju. Kdysi jsem si na svý paměti zakládal, ale teď zjišťuju, že to není tak valný. Občas mi přátelé, kteří si nevymýšlejí, říkají o příhodách, na které si nevzpomínám. Což také může souviset s alkoholismem. Ale v zásadě mi to vzpomínání dá čím dál větší práci.
Ale "vzpomínky" se zřejmě prodávají docela dobře. První náklad Okují, byť byl relativně malý, se už vyprodal.
Uvědomte si, že u mých knížek nejde ani tak o to, jak jsou kvalitní, ale o moji výtržnickou pověst. Vím, že to lidi kupujou z těhletěch důvodů. Kdybych byl slušnej člověk, nic se neprodá.
Jste pořád nesvůj, když se alespoň jednou za tři neděle neporvete?
Už jsem se nepral, ani nepamatuju. Naposledy jsem dal pěstí někomu tady na Oáze před dvěma měsíci, otravoval v hospodě i na výčepu. Člověk se setká s nějakým blbcem, několikrát ho varuje, a když je to po několikátý, tak mu ji šoupne.
A co vás tak naštve?
Jednou jsem dal dvě rány Slovákovi, kterého jsem původně pozval na pivo, ale pak začal mluvit o prezidentovi Václavovi, jaký měl fešácký kriminál. Tak jsem obešel stůl… Kvůli Václavu Havlovi jsem shodou okolností zbil asi pět lidí. Ale neperu se jen kvůli prezidentovi.
Na nedávném veletrhu v Lipsku jste vyprávěl o domovu – jak ho vnímají Američané či Jiří Voskovec. Jak vypadá ten váš?
Těžko říct – jednak jsem se často stěhoval, jednak jsem strávil pár let ve vězeních. Dobře se cítím v Humpolci, kde jsem se narodil, nejlíp mi asi bylo v Prostředním Vydří. Ten statek, z valné části zřícenina, jsme s manželkou koupili, když jsem se vrátil z Valdic. Je za hranicema tehdejšího jihlavského okresu, v němž bych si nekoupil ani kozí chlívek, na to estébáci dozírali. Ale tohle prošlo – dozvěděli se to pozdě, byli vzteky bez sebe. V Prostředním Vydří se to taky pokazilo – když mi "národní výbor" znemožnil pokračovat ve festivalech, necítím se tam tak přirozeně jako dřív. Nejsou peníze a nechávám to hroutit. Po zimě vcházím s hrůzou, co zase spadlo, nedávno vichřice smetla stodolu. Několikrát mě vykradli, zbyly knihy, a ty nikdo nekrade, co by s nima dělal. Kdysi jsem říkal tak z legrace: rocker nemá domov. Otázkou však je, jestli jsem ještě nějakej rocker.
Magorovy básněZe vznikající sbírky Rok krysy XXX Nic Nic XXX Veronice |
