Haiku, původem z Japonska, je maximálně úsporná forma: vše podstatné musí zaznít během tří řádků. To byla pro Hájíčka, jehož prózy se rozlévají běžně na ploše stovek stran, jistě hozená rukavice. Sebral ji s nonšalancí a patřičnou grácií.
Ve svých básních totiž ukázal trochu jiné odstíny sebe, než které se běžně promítaly do jeho románů plných jihočeské krajiny, tamějších dějin, brutality a bezpráví světové války i komunistické totality, které doznívají po generace.
Zaprvé subtilní humor. Řada Hájíčkových haiku má, jak se na formu sluší a patří, metafyzický přesah, řada z nich si trochu stýská po čase, který odplynul, ale jiné se staví k realitě čelem a oťukávají ji s jistou zábavností: „Je to jen sen? / V mé kuchyni snídá / Helena Christensen.“ Pokud se básníkovi zjevuje v šeru vedle stydnoucí kávy a vloček i přízrak dánské modelky, není tak zle; zestárli totiž oba.
Zadruhé kontrastnost. První oddíl knížky se točí v prostoru kuchyně, nejčastěji v hodinách probouzejícího se dne. Zvenčí sem doléhají kroky a ptačí zpěv, spotřebiče červeně blikají nebo stříbrně září a básník medituje. Chvilku je to spaghetti western, chvilku jak u Tiffanyho či s Gershwinem na Broadwayi. Prostě celý svět napříč dekádami. V druhém oddílu se slovo stává tělem a básník vyráží na cesty doopravdy: do Loun, Drážďan, Kyjeva.
Muž na pokraji vzplanutíautor: Jiří Hájíček nakladatel: Host |
Zatřetí návraty. Hájíček s poezií kdysi, v hloubi 80. let, začínal. A jak dosvědčí jeho web, kde je i rukopis sbírky Chůze po vodách z roku 2008, nikdy s ní nepřestal.
Jenže Muž na pokraji vzplanutí je přeci jen jiný. Zatímco dřívější básně se drží krajiny, ty aktuální jsou spíš interiérové, uzavřené. Není to reflexivní lyrika, která se rodí na procházce, jsou to soustředěné, zklidněné záblesky – po nichž možná přijde titulní vzplanutí.
Pokud loni Hájíček odmítl převzít Státní cenu za literaturu, mohl by dostat letos druhou šanci. Stojí za to i jeho aktuální poezie.
