Řekne-li se „jdeme na jedno“, obvykle to znamená, že u „jednoho“ nezůstane. A těch piv, zachycených na Dostálových fotografiích a vypitých v Hlasových vzpomínkách, je skutečně nepočítaně. Ona typická česká malebnost, která se pití piva přisuzuje ve všech společenských vrstvách a která tvoří jeden ze zásadních rysů české kultury, ať se nám to líbí nebo ne, je v téhle knize skutečně doslova vydestilována.
Začtěte seKnihu Jdeme na jedno si můžete objednat v našem online knihkupectví za 212 kč.  |
„Bez hospody bychom jen těžko přežívali,“ píše v jednom momentě stručně a výmluvně Hlas. A dokresluje to řadou historek. Ostatně není žádným tajemstvím, že jeho písničkářský talent uzrál právě u sklenice piva – v „posvěcené“ pražské hanspaulské hospodě U Tyšerů, takzvaném Houtyši, v níž, jak Hlas píše, „vzniklo i plno vážně dobrých kapel“.
Černobílé fotografie Františka Dostála svědčí nejen o jeho lásce k hospodskému prostředí (mluvíme tady především o těch zařízeních, kterým dodnes, i přes dávno zrušené cenové kategorie, říkáme „čtyřky“) a jeho obyvatelům, ale i o přesném citu zachytit ten pravý okamžik.
Tedy schopnosti dané nejšikovnějším reportážním fotografům. Nastává pak paradoxní jev, kdy třeba i snímek zobrazující nepříliš vábný děj, a takových po pravdě udělal Dostál hodně, vlastně vnímáme jako svým způsobem krásnou fotografii. Není sice nový objev, že mnohá ošklivost v sobě skrývá zrnka krásy, ale překvapí a potěší to vždycky.
Dostálovy obrázky a Hlasovo povídání spojuje pozitivní náhled na život a na svět. Nejsou zlé, vyznačují se empatií vůči lidem všeho druhu a jejich konání. A v neposlední řadě také melancholií a nostalgií, takovou, jakou známe i z řady Hlasových písniček.
Záblesky minulosti Ostatně, kniha Jdeme na jedno... nehovoří o současném stavu českého pohostinství. Jde o „záblesky paměti“ z minula. Mezi snímky se nachází třeba i ten, který v roce 1969 získal ve fotosoutěži tehdejšího deníku Svobodné slovo hlavní cenu. Sedí na něm chlapec, samozřejmě nad pivem, s podepřenou hlavou a nekonečně smutným pohledem. „Symbolizoval totiž normalizaci...,“ glosuje fotografii Dostál.
Přestože nahlížíme dveřmi knihy do už neexistujícího světa, není to vzpomínání smutné. Jak uzavírá Ivan Hlas: „Zemřelo plno hospod, které jsem důvěrně znal, a s nimi možná odešel i jejich duch. Vzpomínky blednou. Ale rodí se také hodně nových, mladých, hezkých, příjemných. Tak uvidíme.“
