Finále soutěžní přehlídky se koná od 29. června do 1. července v Lesním divadle ve středočeských Řevnicích. Vzpomínat se tu bude i na zesnulého písničkáře Wabiho Daňka. „Byl to kamarád, zahrajeme mu písničku,“ říká Ivan Hlas.
Vy jste se na jedné vzpomínce na Wabiho Daňka už podílel – na letošních Andělech. Jak to bude vypadat na Portě?
Ano, to bylo s Ďáblovým stádem, Wabiho kapelou, a pár dalšími hosty. Bylo to velice upřímné. Na Portu si každý přineseme to svoje a nevím, jestli tam vyloženě bude nějaká závěrečná společná píseň. Ptali se mě, jaká by měla zaznít, a já myslím, že určitě Rosa na kolejích. A podotýkám, že já ji mám od začátku rád jako písničku, ne jako hymnu.
Ani sám Wabi Daněk ji za hymnu úplně nepovažoval, ne?
Rosa na kolejích má obrovský přesah, to je samozřejmé. Ale proč z toho dělat něco víc? A ano, Wabi to tak vnímal taky. Na Andělech jsem mluvil se Šimonem, jeho synem. A prý, že tatínek by Rosu nejradši hrál každý den a i tak by to bylo málo.
Muzikantům se často jejich největší hity trochu ohrají. Jak to máte vy?
Písničku Na kolena jsem hrál mockrát. V programu ji teď nemáme, ale kolikrát ji přidáváme, protože ji lidi prostě chtějí. A nejvíc děti, což je úžasné. Jak jsou na koncertu, tak o přestávce přijdou, tahají mě za kalhoty se slovy – zahraj Na kolena, strejdo. Tak to musím dát.
To bych nečekal, že přijde žádost zrovna od dětí...
Ani já. Ale jsou tam sprostá slova, tak v tom děti možná cítí mírný vzdor.
Porta si roky držela dramaturgii přísně v žánru country nebo trampské hudby. Nejste na ten festival moc rocker?
V nejslavnějších dobách Porty mě nezvali, protože jsem se jim tam nehodil. Já byl vždycky mezi žánry, ale na rockové akce mě brali. V roce 1983 mě však na finále Porty, které se tehdy nekonalo v amfiteátru v Lochotíně, ale na plzeňském výstavišti, pozvali. Tenkrát jsme si se Zuzanou Navarovou udělali na rok kapelu Ouvej band, protože Vřeťál se Sázavským z Nerezu byli na vojně. Hráli jsme převážně moje písničky, Zuzana skvěle zpívala, to víme.
Naučila mě pořádně frázovat. Byl to velký mumraj a skamarádil jsem se tam se Samsonem Lenkem, Slávkem Janouškem a Vlastou Redlem. V nočních hodinách už se hrálo nevázaně a přišel za mnou Honza Nedvěd, abych ho naučil, jak hrát rokenrol. Byla legrace.
Ale těch historek, kdy se snesl hněv na někoho, kdo byl žánrově nečistý, byla spousta, ne?
Určitě. Vzpomínám si, že kamarádi z Bluesberry, když tam poprvé začali stavět bicí, tak vzbudili obrovskou nevoli celého amfiteátru, což bylo dost ostré. Ale podruhé už dostali dokonce nějakou cenu. Já byl vždy pro prolínání stylů, šlo mi hlavně o písničky. A i když jsem chtěl být rocker, u spousty lidí jsem pořád folkař.
A přitom třeba ve Spojených státech se ty žánry dnes míchají zcela svobodně.
To ano, ale vzpomínám si taky na Peta Seegera, který byl velkým zastáncem čistoty folku. Výborný písničkář, který kdysi hrál i v Československu, dokonce se tehdy pokoušel zpívat trochu česky, což bylo úžasné. Ale ten tedy velmi hlídal čistotu americké národní hudby.
Chystáte něco nového se svým triem?
Každá kapela teď slaví nějaké výročí a jednou cestou autem mi Olin Nejezchleba říká, že už jsme spolu patnáct let. Ještě předtím jsem měl větší kapelu Růžový brejle, ale tu bohužel nešlo uživit. I takové věci hrají roli. Takže na podzim chystáme udělat takový průřez plus nové věci. Ale jinak jsme pořád na šňůře a živé hraní nás baví. Jak jsme trochu nezařaditelní, tak nás zvou na různé festivaly – i trampské. Což mě těší, protože jak je člověk starší, je příjemné být na klidnějších než vyloženě rockových akcích.
