Gary Snyder, významný americký básník a myslitel, je nejen jedním z posledních žijících příslušníků beatnické generace, ale i horlivým zastáncem rozličných ekologických aktivit a zasvěceným vyznavačem zen-buddhismu, což se odráží též v jeho tvorbě. Z ní jsou u nás dostupné svazek šesti esejů Staré cesty (vydal Volvox Globator v roce 1995) a výbor z poezie a esejů Ta báseň je pro medvěda (loni vydalo Argo). Snyder, narozen 8. května 1930, momentálně pobývá v České republice. Při své poslední návštěvě četl na půdě pražské filozofické fakulty ukázky ze své poezie a odpovídal na otázky studentů. Poté poskytl MF DNES rozhovor.
V 50. a 60. letech jste se svou tvorbou přimykal k beatnické generaci. Nakolik těsné či nakolik volné bylo spojení beatnických autorů?
Všechna spojení byla v podstatě volná. Já se v té době prostě vyskytoval v San Francisku a stal se součástí jeho scény - zde hovořím o podzimu 1955 a jaru 1956, kdy Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Philip Lamantia, Lawrence Ferlinghetti a jiní včetně mě pořádali společná čtení poezie. Každý z nás svým způsobem vyjadřoval rozčarování z americké politiky v období studené války, z kulturního chladu a zkostnatělosti, jimiž se vyznačovala americká kultura 50. let, a z všeobjímajícího materialismu doby. Toto jsme tedy sdíleli a všichni jsme byli dobrými přáteli, třebaže každý z nás psal jiným stylem.
Čím se vyznačoval váš životní styl a nakolik je oprávněný dojem, že beatniky poznamenaly drogy a alkohol?
Životní styl nás všech se lišil od životního stylu americké střední třídy, ale také se lišily naše životní styly navzájem. Drogy a alkohol hrály velice malou roli a nemyslím, že jsme neznali míru. V městech začaly problémy s heroinem a jinými narkotiky již dříve, a všechny drogy byly samozřejmě zcela nelegální. Generace beatniků až na výjimky drogy nezneužívala a už vůbec netvrdila, že by je měli brát všichni. Jelikož však beatnici nesdíleli pohodlí střední třídy a pohybovali se spíše mezi vrstvami neprivilegovanými, obdobné věci prostě mnohem lépe znali. A protože toho více znali, o oněch věcech zkrátka ve své tvorbě psali. Odtud asi pocházejí různé asociace.
Vaše poezie je často velice smyslná. Jak se ona až živočišná síla slučuje s klidem zen-buddhismu?
Je to prostě smyslný klid. A neřekl bych, že je to protimluv.
Žijete na západním pobřeží Spojených států. Čím se dnes vyznačuje příroda bývalého Divokého západu?
Vlastně je to pořád "divoký" západ. Stále se tam nacházejí ohromná neobydlená území, která nejsou v soukromých rukou a jimiž nevedou silnice. Příroda si na nich dělá, co chce. Vysoké hory, hluboké lesy, rozlehlé pouště. Velmi si toho považujeme a pořád se s takovou přírodou učíme žít, a také se ji snažíme chránit. Podstatné taky je, že onen prostor je hodně suchý, jakási polopoušť. Není snadné tam žít, ale místo je to úžasné.
Prohlásil jste, že ekolog je člověk, který miluje přírodu a posléze se v dané sféře zpolitizuje. Jak tomu bylo ve vašem případě?
Ekologem se stanete ve chvíli, kdy si uvědomíte, že přírodu máte rádi natolik, že s tím chcete něco aktivně dělat. Ekologové, kteří necítí nic k přírodě, samozřejmě neexistují, na druhé straně však existují milovníci přírody, které k ekologům neřadím. Já začal tak, že jsem v přírodě strávil značný čas a hodně se o ní dozvěděl. Už asi ve svých osmnácti jsem se pokoušel různými způsoby angažovat. Zapojil jsem se do národní organizace nazvané Klub Sierra, protože v té době ještě nefungovala lokální uskupení. Lokální forma aktivismu je v oblasti ochrany prostředí stará pouze asi čtvrt století.
Zažertoval jste v tom smyslu, že všichni lidé jsou užiteční již z toho důvodu, že jsou jedlí. Jak se coby ekologický aktivista díváte na vegetariány?
Vegetariáni patří mezi milovníky přírody, avšak nikoli mezi ekology. Ekologie je totiž disciplína zabývající se vzájemnými reakcemi a pouty, vědecky studuje, jak se v přírodě pohybuje energie. Energie se v přírodě pohybuje smrtí, jelikož příroda je plná života a smrti, a toto je nutno přijmout. Být vegetariánem je v pořádku, ale není to nutnost či morální imperativ. Kdyby se všichni lidé světa měli stát vegetariány, vymřeli by Eskymáci.
Ve své tvorbě básnické i esejistické často pracujete s konceptem energie. Je váš koncept energie založen na zen-buddhistickém myšlení?
To je zajímavá otázka. O energii samozřejmě hovoří též věda, ale to je vědecky měřitelná energie. Energii však také užíváme jako metaforu pro vnitřní sílu, ducha, a vlastně i estetično. Řekneme-li, že daný obraz má v sobě energii, nemyslíme tím teplo. Teplo je měřítkem té vědecky chápané energie. Podle mě a buddhistické filozofie příroda obsahuje oba právě zmíněné druhy energie, energii spirituální i metabolickou. A pracovat pak tyto energie mohou jak spolu, tak proti sobě.
Pokud se jazyka týče, kteří autoři jsou vám blízcí?
Je mi blízkých mnoho amerických autorů 20. století, ale i mnoho autorů, kteří ani nepíšou v angličtině. Jsem rád, že angličtina je mou mateřštinou, protože mohu číst v originále Shakespeara, nicméně jinak nemám žádné jazykové preference. Nanao Sakaki je podle mého názoru jedním z největších současných japonských spisovatelů a jeho poezie je vskutku jedinečná i v kontextu světové literatury. Ve Spojených státech mě dnes asi nejvíce oslovuje Michael McClure, můj starý kamarád, ale vynikajících umělců máme vskutku celou řadu.
V 50. a 60. letech jste se svou tvorbou přimykal k beatnické generaci. Nakolik těsné či nakolik volné bylo spojení beatnických autorů?
Všechna spojení byla v podstatě volná. Já se v té době prostě vyskytoval v San Francisku a stal se součástí jeho scény - zde hovořím o podzimu 1955 a jaru 1956, kdy Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Philip Lamantia, Lawrence Ferlinghetti a jiní včetně mě pořádali společná čtení poezie. Každý z nás svým způsobem vyjadřoval rozčarování z americké politiky v období studené války, z kulturního chladu a zkostnatělosti, jimiž se vyznačovala americká kultura 50. let, a z všeobjímajícího materialismu doby. Toto jsme tedy sdíleli a všichni jsme byli dobrými přáteli, třebaže každý z nás psal jiným stylem.
Čím se vyznačoval váš životní styl a nakolik je oprávněný dojem, že beatniky poznamenaly drogy a alkohol?
Životní styl nás všech se lišil od životního stylu americké střední třídy, ale také se lišily naše životní styly navzájem. Drogy a alkohol hrály velice malou roli a nemyslím, že jsme neznali míru. V městech začaly problémy s heroinem a jinými narkotiky již dříve, a všechny drogy byly samozřejmě zcela nelegální. Generace beatniků až na výjimky drogy nezneužívala a už vůbec netvrdila, že by je měli brát všichni. Jelikož však beatnici nesdíleli pohodlí střední třídy a pohybovali se spíše mezi vrstvami neprivilegovanými, obdobné věci prostě mnohem lépe znali. A protože toho více znali, o oněch věcech zkrátka ve své tvorbě psali. Odtud asi pocházejí různé asociace.
Vaše poezie je často velice smyslná. Jak se ona až živočišná síla slučuje s klidem zen-buddhismu?
Je to prostě smyslný klid. A neřekl bych, že je to protimluv.
Žijete na západním pobřeží Spojených států. Čím se dnes vyznačuje příroda bývalého Divokého západu?
Vlastně je to pořád "divoký" západ. Stále se tam nacházejí ohromná neobydlená území, která nejsou v soukromých rukou a jimiž nevedou silnice. Příroda si na nich dělá, co chce. Vysoké hory, hluboké lesy, rozlehlé pouště. Velmi si toho považujeme a pořád se s takovou přírodou učíme žít, a také se ji snažíme chránit. Podstatné taky je, že onen prostor je hodně suchý, jakási polopoušť. Není snadné tam žít, ale místo je to úžasné.
Prohlásil jste, že ekolog je člověk, který miluje přírodu a posléze se v dané sféře zpolitizuje. Jak tomu bylo ve vašem případě?
Ekologem se stanete ve chvíli, kdy si uvědomíte, že přírodu máte rádi natolik, že s tím chcete něco aktivně dělat. Ekologové, kteří necítí nic k přírodě, samozřejmě neexistují, na druhé straně však existují milovníci přírody, které k ekologům neřadím. Já začal tak, že jsem v přírodě strávil značný čas a hodně se o ní dozvěděl. Už asi ve svých osmnácti jsem se pokoušel různými způsoby angažovat. Zapojil jsem se do národní organizace nazvané Klub Sierra, protože v té době ještě nefungovala lokální uskupení. Lokální forma aktivismu je v oblasti ochrany prostředí stará pouze asi čtvrt století.
Zažertoval jste v tom smyslu, že všichni lidé jsou užiteční již z toho důvodu, že jsou jedlí. Jak se coby ekologický aktivista díváte na vegetariány?
Vegetariáni patří mezi milovníky přírody, avšak nikoli mezi ekology. Ekologie je totiž disciplína zabývající se vzájemnými reakcemi a pouty, vědecky studuje, jak se v přírodě pohybuje energie. Energie se v přírodě pohybuje smrtí, jelikož příroda je plná života a smrti, a toto je nutno přijmout. Být vegetariánem je v pořádku, ale není to nutnost či morální imperativ. Kdyby se všichni lidé světa měli stát vegetariány, vymřeli by Eskymáci.
Ve své tvorbě básnické i esejistické často pracujete s konceptem energie. Je váš koncept energie založen na zen-buddhistickém myšlení?
To je zajímavá otázka. O energii samozřejmě hovoří též věda, ale to je vědecky měřitelná energie. Energii však také užíváme jako metaforu pro vnitřní sílu, ducha, a vlastně i estetično. Řekneme-li, že daný obraz má v sobě energii, nemyslíme tím teplo. Teplo je měřítkem té vědecky chápané energie. Podle mě a buddhistické filozofie příroda obsahuje oba právě zmíněné druhy energie, energii spirituální i metabolickou. A pracovat pak tyto energie mohou jak spolu, tak proti sobě.
Pokud se jazyka týče, kteří autoři jsou vám blízcí?
Je mi blízkých mnoho amerických autorů 20. století, ale i mnoho autorů, kteří ani nepíšou v angličtině. Jsem rád, že angličtina je mou mateřštinou, protože mohu číst v originále Shakespeara, nicméně jinak nemám žádné jazykové preference. Nanao Sakaki je podle mého názoru jedním z největších současných japonských spisovatelů a jeho poezie je vskutku jedinečná i v kontextu světové literatury. Ve Spojených státech mě dnes asi nejvíce oslovuje Michael McClure, můj starý kamarád, ale vynikajících umělců máme vskutku celou řadu.
