Vratislav Effenberger

Vratislav Effenberger | foto: Josef Istler

Effenberger byl prokletý básník, který s komunisty nešel

  • 1
Vratislav Effenberger byl geniální český básník, ale bojoval s prokletím osudu. Komunisté totiž nechtěli vydat jeho dílo. Nyní to mají napravit jeho spisy, ale ani ty to nemají lehké.

Pojem "prokletý básník" se stal jedním z nejužívanějších ve slovníku meziválečné české avantgardy. Nadšení poetistů a surrealistů pro dílo a životní peripetie Arthura Rimbauda, Paula Verlaina, Charlese Baudelaira nebo Edgara Poea vedlo jednak k řadě překladů, jednak k potvrzení vlastních avantgardních východisek.

Vždyť prokletý básník byl "nepřizpůsobencem sociálním", jak o něm napsal F. X. Šalda, a tedy živlem, který odmítal v romantickém duchu službu konformní měšťácké společnosti a jejím jistotám.

A to důsledně, se vším všudy – někdy i s rizikem, že svou myšlenkovou a životní autonomii zaplatí posmrtným zapomněním. Právě takový osud potkal jednoho z největších duchů poválečné české kultury, vůdčí osobnost českého surrealismu druhé poloviny minulého století Vratislava Effenbergera (1923–1986).

Vydání dvaceti svazků se zpomalilo

Jeho esejistické vhledy do filmu, divadla, výtvarného projevu nebo literárních dějin, jeho poezie, próza, hry a scénáře stejně jako jeho obecné úvahy nad směřováním moderní civilizace vydají pospolu na tisíce a tisíce stránek. Je to psaní, které je myšlenkově původní, podnětné a suverénní, podobně jako byly texty Jindřicha Chalupeckého, Karla Teiga nebo zmíněného Šaldy.

Vratislav Effenberger

Vratislav EffenbergerBásník a esejista, autor próz a divadelních her, po Karlu Teigovi čelný teoretik československého surrealismu. Narodil se v Nymburku v roce 1923, v Praze vystudoval estetiku a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy; paralelně studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. S výjimkou let 1946–48, kdy pracoval v Československém filmovém ústavu, a let 1968 až 1970, kdy byl zaměstnaný ve Filozofickém ústavu ČSAV, vykonával převážně podřadné dělnické profese. Je autorem monografie Henriho Rousseaua (1963), dále vydal teoretické svazky Realita a poesie a Výtvarné projevy surrealismu (oba 1969). Posmrtně vyšel soubor pseudoscénářů Surovost života a cynismus fantasie (1991) a kompletní básnické dílo (Básně 1, 2). Většina jeho prací zůstává nadále nevydána. Zemřel 10. srpna 1986.

Když pražské nakladatelství Torst chystalo před několika lety sebrané Effenbergerovy spisy, rozvrhlo je do neuvěřitelných dvaceti svazků. Co rok, to kniha. Ta poslední měla obsáhnout pouze bibliografii autorova díla. Jenže projekt ztratil tempo hned s prvním svazkem, kterým se stal soubor Effenbergerovy poezie z let 1940–1951.

Důvod? Nenašel se čtenář. Před několika týdny přibyl svazek druhý, poezie z let 1952–1986. Potká jej stejný osud? Effenbergerovo "prokletí" je dvojí. To první zapříčinila mimořádně nepřátelská tvář, kterou mu soustavně nastavovala historie: nejprve druhá světová válka, poté čtyřicet let komunistické zvůle.

Měl-li básník, čerstvý absolvent dějin umění a estetiky na Univerzitě Karlově, ve svých pětadvaceti letech na vybranou mezi otevřenou scénou, na níž se muselo hrát podle pravidel novorežimní propagandy, anebo svobodou, kterou nabízela rodící se podzemní kontrakultura, nemohl zvolit jinak: stal se neviditelným a jeho dílo začalo růst z živné půdy protestu.

Nic na tom nezměnila ani druhá polovina 60. let, která přinesla Effenbergerovi relativní publikační zadostiučinění. Vývoj jeho poezie to potvrzuje: automatické psaní v duchu předválečného surrealismu, oddaného touze, postupně vyklidilo pozice a všechnu moc vzala do svých rukou imaginace – jako zrcadlo, které nemilosrdně obnažuje duchovní bídu moderního člověka.

Za dobrodružstvím ducha

Druhé z básníkových "prokletí" je důsledkem právě této diagnózy. Pokud Effenberger mluvil ve svých studiích z 60. let minulého století o "krizi vědomí", rýsoval tím obraz dnešního člověka zredukovaného na mechanismus, který nepotřebuje k životu nic kromě zábavy a konzumu.

Náročné dobrodružství ducha, které nabízejí dva tisíce stránek Effenbergerovy kritické poezie, nemá v tomto jednoduchém vzorci místo. Jeho básně jsou tak podruhé odsouzeny k zapomnění: za minulého režimu nesměly vyjít na světlo, protože neladily s představou ideální komunistické společnosti; dnes sice na světlo vyjít smějí, ale jen málokdo má o jejich podvratný potenciál zájem.

Ovšem najdou se takoví – a jejich nadšení pak nezná mezí. V druhém svazku Effenbergerovy poezie to dokazuje hned šest rozsáhlých studií. Jejich autory jsou, Effenbergerovi blízcí přátelé a velcí sympatizanti z řad někdejších nebo současných českých surrealistů: Milan Nápravník, Petr Král, Stanislav Dvorský, Jan Gabriel, František Dryje a Bruno Solařík.

Ve svých textech, zabírajících přes dvě stě stran, jednak podávají osobně angažované, citlivé a přesné analýzy Effenbergerova přínosu poválečné české poezii, jednak všestranně reflektují jeho osudové "prokletí". Je to sympatická snaha, ale na vysvobození básníka ze zajetí nepřátelských diskurzů minulosti i současnosti je to zatím málo.

Snad se opona zdvihne s dalšími vydanými svazky. Zaslouží si to jak nezpochybnitelný básnický génius Vratislava Effenbergera, tak jeho zvídaví čtenáři.

Oslovení prašivců

Ó zaprděnci skromní nabubřelí
břídilové kteří si neslibujete
od života víc než vysedávat
a dovedete se servat jako
zdivočelá prasata v základech
beztřídní společnosti jako
mumifikovaná budoucnost
tátové splašení radostí když
se jim podaří spravit vypínač
inženýři a fotbaloví prdelové
věčně mlátící hubou líní
a chamtiví rozetnuti podivnou
mrtvicí je to společenská
sněť není to epidemie je to
napadená tkáň rachitis rozumu
a obrazotvornosti pokřivenci
dorostou v úředníky a úředníci
k svému bříšku a bříško až
ke stolu dál ne dál už je tma
usouženci se ptali co bude dál
ale mlsní vzdorovali pak se
začalo najednou tloustnout
a v novinách kvičeli že je
jaro léto s bubáky na polích
a na podzim jsme se schovávali
jeden za druhého v zimě bylo
zima nic víc [...]
(z básnické sbírky Problém
skladby, 1962–1967)