Ovšem těmhle severským ufounkům je to podle všeho úplně jedno. Island je totiž tak trochu jiná planeta a možná proto působí jejich hudba tak... mimozemsky. Je nádherně osvobozující i příšerně skličující zároveň.
Jestli však máte maniodepresivní sklony a poslechu Sigur Rós se proto snažíte radši vyhýbat, mám pro vás dobrou zprávu - jejich nové album je mnohem pozitivnější. Přibyla naděje.
Hudebníci se odvázali a narozdíl od minulé desky písničky nejen pojmenovali, ale napsali k nim i texty (v islandštině). Zase mnohem víc zapojili bubeníka a pustili se i do refrénů, hojně používají sladké smyčce a dokonce projevili smysl pro humor, když baladu Sé Lest z ničeho nic pročísli dechovkou.
Takk... je velkolepé album. Při jeho poslechu úplně fyzicky cítíte, že tahle nahrávka vznikala právě na Islandu. Vnímáte ty širé pláně, studený vítr vás štípe do tváří a vy jen splýváte s prostorem. Sigur Rós vždycky byli v podstatě ambientní kapela, ale teprve na Takk... se jim plně podařilo zachytit prostor do tónů.
Kdybyste chtěli téhle desce mermo moci něco vytknout, byla by to určitá šablonovitost, i když to u takhle emocionální hudby může působit nesmyslně. Většina skladeb je totiž postavená na stejném klíči.
Začíná to u melancholické vyhrávky na piano, pak se přidá zpěvákova éterická fistulka a postupně i další nástroje a plochy, píseň bobtná, zintenzivňuje a graduje ve velkolepé finále, které vás odpálí do jiné galaxie lépe, než když si šlehnete zlatou. A na samém konci se skladba zase pozvolna rozplyne. A tohle máte jedenáctkrát za sebou.
Jenže – ono to nevadí. Desky Sigur Rós tu nejsou od toho, aby se v nich šťouralo, ale aby se prožívaly. A o které další kapele můžete říct, že vás dokáže už po pár vteřinách poslechu spolehlivě dojmout k slzám?
Sigur Rós - Takk...
EMI, délka CD 65:32
Tři pecky: Hoppípolla, Sé Lest, Mílanó
Hodnocení: