Trojice kudrnatých rockerů ze Sydney je najednou všude plno. Recenzenti se předhánějí ve chvalozpěvech a extrémní zájem je i o právě probíhající turné po Spojených státech.
Půdu pro expanzi do světa jim připravili krajané The Vines nebo Jet, Wolfmother jsou ale přece jenom trochu jiné plemeno. Místo dvou a půl minutových odsekávaček stavějí hardrockové opusy, plné eruptických kytarových sól a psychedelických kláves.
Trochu jako Mars Volta na první desce, akorát že nepředstírají, že jim pod rukama vzniká kdovíjaké umění. Cílem jejich mise je tvrdý pudový rock a se zpěvákem jako je Andrew Stockdale – potomek Ozzyho i Roberta Planta – mají všechny předpoklady pro její úspěšné splnění.
„Místo abychom s kytarou na klíně skládali písničky, radši se zavřeme ve zkušebně, jamujeme a čekáme, co se stane,“ říká Stockdale. Pravděpodobně by si dokázal vymyslet i menší klišé, formu skladeb Wolfmother to ale postihuje celkem dobře.
Výsledkem těchto experimentů je zvukově nabušené debutové album, jehož produkce se zhostil Dave Sardy, bývalý spolupracovník Marylina Mansona, Oasis nebo Jet. Než se ale začnete rozčilovat, že se další mladá kapela místo hledání nových cest záměrně obrací do rockové historie, zkuste jim dát šanci.
Wolfmother totiž veškerou nepůvodnost vyvažují opravdovým drajvem, kterého už otcové zakladatelé ve svém věku – při vší úctě – nejsou schopní. Jistě, vždycky lze sáhnout po starých Sabbatech nebo Zeppelinech, na pódiu bych ale dnes určitě radši viděl jejich australské epigony. Snad někdy dostanou chuť na české pivo a syrečky.
RYCHLE
Kdo: Horký objev od protinožců, který se rozhodl prokázat, že klasický hard rock může být pořád sexy.
Co: Jedenapadesát minut stopáže eponymního albového debutu.
Proč: Protože na přesně takovou kapelu byla současná retro vlna dlouho zralá.
Verdikt: Fanoušci Black Sabbath, Led Zep neb AC/DC budou buď jásat nebo skřípat zuby. Obojí je správně.
Web: www.wolfmother.com
