Místnost plná dospělých, škole dávno odrostlých lidí a většina z nich nadšeně i natěšeně civí do papírů. Netradiční výjev zažilo minulý týden vyhlášené nahrávací studio Sono ve středočeském Nouzově. A nekonala se tu přednáška univerzity středního věku, nýbrž skupina vybraných českých novinářů poprvé slyšela novou desku Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám.
Nahrávka vznikala v uplynulém roce právě zde pod producentským vedením Petra Ostrouchova a v netypické sestavě. Nepodílela se na ní totiž kapela Etc..., která Mišíka doprovází od poloviny 70. let, nýbrž právě Ostrouchov se skupinou Blue Shadows, již kromě něj tvoří kytarista Josef Štěpánek, bubeník Martin Novák a baskytarista Matěj Belko. Na nahrávce je to znát.
Sedíme v režii Sona a na zdejší vymazlené aparatuře posloucháme novinky, jako je něžná akustická balada Po dlouhém dni, píseň Pět hospod, jedna ulice se středním tempem a lehce zkreslenými kytarami nebo Věštkyně, jejíž refrén by šel popsat jako moderní funky. A protože kromě Mišíkových textů tu zní zhudebněné básně Václava Hraběte nebo Františka Gellnera, koukáme všichni do podkladů. Ty písně stojí rozhodně za víc než jen letmý poslech.
Na autenticitě výsledku se podílel i fakt, že hudba, kterou aranžovala celá kapela, se nahrávala pohromadě. Někdy dokonce tak, že Mišík svůj part zpíval rovnou s muzikanty. Což sám protagonista potvrzuje a dodává, že to nejméně jednou přineslo i úsměvné změny v textu.
Řeč je o skladbě Devizový příslib, která líčí pro dnešní mladší generaci už jen těžko uvěřitelný příběh málem zhacené cesty vlakem přes železnou oponu do Velké Británie. „Celé je to pravda, doslova takhle se to stalo,“ říká Mišík. „Akorát v závěru zpívám, že v Londýně jsem si whisky dal a svobody užíval. Původně bylo v textu ‚koncertů užíval‘, což byl skutečný cíl cesty. Ale naživo jsem zazpíval ‚svobodu si užíval‘. A myslím, že to nakonec sedí,“ vysvětluje.
Kromě Mišíkových vlastních skladeb, z nichž písně Jo, jo, jo, jo! a zmíněná Pět hospod, jedna ulice už můžou posluchači znát i z koncertů, přispěl hudbou i Ostrouchov, mimo jiné třeba v bilingvním duetu Brothers.
Také ten je ze života. Mišík připomíná další nepravděpodobnou story – objev americké rodiny jeho otce a setkání s bratry. Anglické části textu se ujal písničkář Paul Brady, podle Ostrouchova „takový irský Mišík“. „Na něj jsem si myslel od začátku. Svůj part nahrál v Dublinu a poslal mailem,“ líčí producent.
Co teď? padá otázka poté, co dozní poslední píseň. „Pustíme si to ještě jednou,“ navrhuje Pavel Karlík ze Sona. „Ne, přemícháme to!“ směje se Mišík, který je poslechovce přítomný. Přitom se Ostrouchov i další hudebníci shodují, že na nahrávce se celkem nic dál měnit nemusí. Finální verze se ještě možná bude ladit, ale Mišíkova nová deska je hotová tak, jak je.
Zpěváka tedy čeká už jen jeden úkol. Až novináři odjedou, ponoří se opět do studia a nazpívá svou legendární Večernici. Tu si za doprovodu Ostrouchova a spol. a v duetu se synem Adamem střihl loni na Českých lvech v pražském Rudolfinu. „A na vinylu nám na poslední straně zbylo místo, tak tam tu naši verzi dáme,“ slibuje producent.
