Do všeho šla po hlavě. Hudební publicista Miloš Skalka ji v dobrém označil za neřízenou střelu. Rebelovala za života a velké emoce budí i po svém odchodu.
Kariéru si vydupala
„Když dávali Perný den (film o skupině Beatles, pozn. red.), já ho musela vidět za každou cenu,“ říkala o svých začátcích jen 152 cm „maličká“ zpěvačka. „Byla jsem unešená a okamžitě chtěla kytaru. Tu jsem ve dvanácti letech dostala a ničím jiným než zpěvačkou jsem nechtěla být.“ Sama se přihlásila do soutěže Hledáme mladé talenty v „kulturáku“ v Porubě.
„Máma o tom nevěděla, takže pak šílela. Nechtěla ze mě mít zpěvačku,“ smála se Špinarová. Nebylo to prý seriózní povolání. „Měla pocit, že se musím něčím vyučit, že nejde vyjít z devítky. Měla strach,“ vzpomínala na maminku. Stejně ji neposlechla. I když se Věra Špinarová vyučila jako „chemička prádelen a čistíren“, už tehdy po víkendech zpívala.
Nám to bylo fuk
Zažila doby, kdy měla peníze a kdy také ne. „Člověk jedl třeba chleba a lečo a pět vajec, protože na víc nebylo. Jídlo se dá oželet, ale byt jsem musela mít, abych měla kde hlavu složit. Počítala jsem každou korunu,“ říkala.
Ale stejně nestála o to být hvězdou českého popu. „Střední proud“ ji nelákal. „Protože jsem dělala rock. Také jsme byli sem tam zakázaní, nehráli nás v rádiu, protože jsem měla v kapele dlouhovlasé kluky a byli jsme výstředně oblečení. Minulému režimu se to nelíbilo. A nám to bylo fuk. Byli jsme rockeři,“ vysvětlovala.
Ostravská nepoddajnost v ní zůstala i v osmdesátých letech, kdy u veřejnosti bodovala hity Bílá Jawa 250, Já mám ráda boogie, Raketou na Mars a hlavně titulní písní z filmu Tenkrát na západě s českým názvem Jednoho dne se vrátíš. Ale sláva šla stejně mimo ni. „Po tom jsem nikdy netoužila. Lezlo mi na nervy, když mi někdo řekl, že jsem celebrita.“
Chlapi, omyly a chlast
Když zapěla „den se v růži skryl…“ v kantilénovém hitu Jednoho dne se vrátíš, fanoušci šíleli. Píseň pro ni objevil muzikant Ivo Pavlík, její jediná pravá láska, jak později Špinarová o svém prvním manželovi mluvila.
„Pavlík byl o osmnáct let starší než já. On se vžíval do role profesora Higginse, který se snaží z květinářky Lízy Doolittlové udělat opravdovou dámu. Přesně o to Pavlíkovi šlo – udělat ze mě dámu, paní zpěvačku. Já mu ale vzdorovala, a to jej asi přitahovalo,“ přiznala ve své autobiografické knize.
Manželství se v roce 1984 rozpadlo. Svého druhého muže, zpívajícího bubeníka Víťu Vávru, označila za omyl. „Neměli jsme se vůbec brát! Bylo to zbytečných patnáct let. Nemínila jsem jít z Ostravy, on z Prahy. Měl jiné publikum než já a koncertů ubývalo. Kapelu jsem musela rozpustit.“ Málo „kšeftů“ zapíjela se štamgasty baru v centru Ostravy. „Kalilo se,“ uznala potíže s alkoholem.
Nechci hrát máminy písničky
Comeback přišel na konci devadesátek a poslední roky Špinarovou doprovázel muzikant a producent Adam Pavlík, její syn z prvního manželství. „Mamka byla úžasná. Hodně jsme se spolu nasmáli, byla kamarádská,“ říká Pavlík, ale její skladby už nikdy hrát nechce. „Nemám na to psychicky, abych doprovázel někoho jiného, kdo by zpíval máminy písničky.“ Výjimku měla jen Heidi Janků, kterou si Adamův otec Ivo Pavlík vzal po rozvodu s Věrou Špinarovou. „My jsme byli pořád jako rodina, mamka s Heidi byly velké kamarádky na pohodu,“ ví Adam Pavlík.
Uctění „příšernou“ sochou
Věra Špinarová zemřela v 65 letech. „Jsem ráda, že jsem prožila takový život, jaký jsem si prožila. Byl to život nahoru a dolů. Dolů to jde rychleji, nahoru se musíš drát. Ale o to byl ten život pestřejší,“ prohlásila. Nahoru a dolů to je i po její smrti. Ostrava sice uctila zpěvačku sochou, ale dílo autora Davida Moješčíka rozčiluje kdekoho.
„Ta socha je příšerná a vůbec neodpovídá tomu, jak mamka vypadala. Není tam ani póza, ani vlasy, nic,“ odmítá ji i syn Adam Pavlík. Město chtělo kontroverzní skulpturu prodat, ale sochař Moješčík nedal souhlas. „Mrzí mě, že někteří lidé o tom uvažují hloupě,“ řekl k tomu Moješčík v pořadu Rozstřel.
