Předchozí část seriálu najdete ZDE
NUO (plným názvem Nuselský umělecký orchestr) vzniklo v květnu roku 2002 původně pro potřebu absolventského koncertu žáka jazzového oddělení Ježkovy konzervatoře, klávesisty a skladatele Jakuba Zitka a jeho základem byl soubor Muff saxofonisty Marcela Bárty.
V kapele se sešli vesměs v mladém pražském jazzovém podhoubí velmi známí muzikanti, kteří v počtu devíti sestavili "multimusic minibigband", jak zněl podtitul debutu NUO z roku 2004, který byl nominován na cenu Anděl a sklidil velmi pochvalné recenze i posluchačský ohlas.
Na dobrý začátek bývá těžké navázat, ale Jakubu Zitkovi a jeho kumpánům se to podařilo. Jejich stylová mélange je možná ještě barvitější a bláznivější než minule - vlastně dokonale odpovídá pouťovému obalu s dominantním flašinetem.
NUO v hudbě vlastně uplatňuje podobný přístup jako postmoderní filmaři či literáti ve svých oborech, kdy smazávají hranice mezi "nízkým" a "vysokým" a prvky jednoho či druhého povyšují či snižují to druhé - čímž umožňují nalézání nových souvislostí a kvalit. A v neposlední řadě i dobrou zábavu.
Album tak začíná "dechovkovou miniaturou", aby se po minutě zlomilo do hudby ze všeho nejvíc upomínající na scénickou hudbu z francouzských detektivek ze 70. let s Alainem Delonem, pokračuje ostře rytmizovanou liškovsky znějící hudbou, prokvetlou ovšem elektronickými ruchy a hlasovými samply a tak dále.
NUO zabrousí samozřejmě i do soudobých jazzových končin, pohraje si s rockem (ne nadarmo mnozí členové kapely mezi svými největšími posluchačskými oblíbenci jmenují rockové kapely v širokém spektru od Led Zeppelin po Radiohead, s Balkánem, s psychedelií.
Úžasné ale je, jak se všechny tyto zvraty odehrávají nenásilně, jak prostě a jednoduše všichni tito muzikanti mluví různými jazyky a nedělá jim problém se domluvit na čemkoli. Lehkost, vtip a šarm - to jsou vrcholy trojúhelníku charakterizujícího nové album NUO.
NUO: Dixie And The Gang
vyd. Amplión Rec.
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
