Nešlo o Pajky Pajk Martina Kumžáka. Rutinní doprovod zhoršil výkon průměrných zpěváků a nepomohl ani těm lepším.
Jistě, styl koncertu má být univerzální, aby se do něj vešla jak zpěvořeč Filipa Jankoviče, tak rhythm & blues Janiky Kolářové nebo plačtivé balady Aliho Amiriho. Ale neosobní pojetí hudby připomínalo spíše venkovskou tancovačku, přifouknutou do rozměrů Sazka Areny.
O talentu Vlastimila Horvátha není pochyb, hlas se mu však lépe otevíral v pomalejších věcech typu Mandy, zatímco ve výškách písně The Final Countdown se místy nepříjemně, takřka mečivě zužoval. Ovšem tento hit kapely Europe Horváth vyzpíval technicky dobře.
Oč méně osobního kouzla měl Petr Bende, o to více působila jeho zkušenost z živých koncertů. Z pódia přezpíval Angels suverénně, výtečně rockoval v písni In The Shadows.
Také smutný muž Michal Hudček se ukázal jako komunikátor s publikem, které se k němu spontánně přidávalo. Michaelu Foretovi, jehož chraplák si rozuměl s ostřejšími tempy, děti spolkly i Wish You Were od Pink Floyd. Mezi dívkami vynikla Klára Zaňková, která přirozeně cítí rock i soul stejně jako Gabriela Al-Dhábba, zatímco Janika Kolářová byla doma v rhythm & blues.
Jenže to vše nějak zprůměrovala a rozmělnila obří nezaplněná hala a dojem, že jde o rychle spíchnutou fušku. Přitom se obnažil problém letošní série SuperStar, která nepřinesla tolik vyhraněných osobností jako první ročník.
Většina nových tváří působila konzervativně, spíše jako usazení starší bratři, sestry, či dokonce rodiče dospívajícího publika. Byl to vlastně koncert z minulého století.
