RECENZE: The Strokes jsou na novince jen lehce nadprůměrní

Občas iritující (ty „beegeeovské“ falzety), občas melodicky přívětivá, většinou však spíš uspávající. Taková je nová deska The New Abnormal někdejší americké indie rockové senzace The Strokes.

V roce 2001 jim díky debutu Is This It hudební svět téměř ležel u nohou. Byli v pravý čas na pravém místě a svými nekomplikovanými melodickými písničkami, postavenými na jakože garážovém, ve skutečnosti ale uhlazeném a vyžehleném zvuku „pomohli návratu kytar na výsluní všeobecného posluchačského zájmu“. Tak nějak se to alespoň tenkrát psalo. Je fakt, že taneční horečka z devadesátek se zvolna převalila v kocovinu a hledal se nový, čerstvý zvuk. A ten The Strokes nabídli. Album napěchovali hitovkami na první dobrou a posluchači jásali. Nadšen byl i hudební tisk.

Jak už to ale bývá, první vyhrání z kapsy vyhání. Ne snad, že by na dalších deskách tato pětice odváděla mizernou práci, ale tak velké haló jako v případě prvotiny se již nekonalo. Častěji se žehralo na to, že už to zkrátka není ono a že se model taneční rytmiky a odsekávaných kytarových riffů okoukal a oposlouchal. The Strokes jeli a jedou dál, ovšem bez oslavných fanfár. Ty nejsou na místě ani v případě novinky The New Abnormal.

Po garážovém rocku už prakticky není ani památky, zvuk je zhusta postavený na syntezátorech (At The Door), skladba Brooklyn Bridge To Chorus začíná jako nějaký devadesátkový eurodance. Zbytek zní líně jako nedělí odpoledne. Natáhnete-li se po svátečním obědě na kanape, může vám tato deska celkem dobře posloužit jako nenáročná a ne úplně plytká kulisa, ale žádný velký odvaz od ní nečekejte.

Skladba za skladbou proplouvá nevzrušivě jako olejová skvrna na hladině řeky a jakés takés vzrušení přinášejí jedině písně Bad Decision a Eternal Sumner. Je to ale hlavně díky tomu, že v první se doslova cituje song Dancing With Myself od Billyho Idola a druhá je postavená na motivu skladby The Ghost In You od kapely Psychedelic Furs.

The New Abnormal

60 %

The Strokes

Dalším elementem, který pročísne ospalou náladu desky, je vokální projev frontmana Juliana Casablancase, který se na několika místech uchyluje k ne zrovna libě znějícímu falzetu, jak vystřiženému ze zpěvníků bratří Gibbů. Jinak se snad není o čem déle rozepisovat. The Strokes jsou v situaci, kdy přežili svých patnáct minut slávy, dál natáčejí, dál fungují, své fandy jistě mají, ale nic převratného se od nich už očekávat nedá. Na druhé straně – osypky z jejich aktuálního alba rozhodně nedostanete.