RECENZE: O Sociální síti Richarda Müllera se bude zdvořile mlčet

Na papíře to vypadá bezchybně. Deska Sociální síť láká na spojení hlubokého hlasu Richarda Müllera, hudby Michala Pavlíčka a slov Michala Horáčka. Poslouchat výsledek však bolí.

Přestože termín vydání autoři dlouho tajili, projekt Sociální síť nebyl žádný hurá nápad. Album vznikalo na několika místech během posledních tří let. Výsledek je však zhudebněným důkazem, že když mezi umělci nefunguje hudební chemie, na tom, že jsou jinak ve svém oboru mistry, už příliš nezáleží. Jako by se – snad ze vzájemné úcty – ani jeden ze tří zúčastněných nebyl během těch let schopen zastavit a říct: Tohle prostě dohromady nefunguje, pojďme od toho.

Sociální síť

40 %

Autoři: Michal Horáček, Michal Pavlíček, Richard Müller

CD, 379 korun

Co se hudby týče, Michalu Pavlíčkovi po technické stránce samozřejmě nelze nic vytýkat, ale proměnit hráčskou brilanci ve sdělné písničky müllerovského střihu se mu nepovedlo. Nahrávka příliš důstojně zastydla v kytarovém zvuku začátku 90. let, kterému jako by posledních dvacet roků jenom kynul zadek, na němž album ztěžka dřepí. Hravost mají suplovat party hostujících zpěváků, které vyznívají teatrálně a jsou plné takřka muzikálového přehrávání. A vlastně není úplně jasné, proč se na albu objevily.

V textech se Michal Horáček znovu vrací k formě villonské balady, v níž je však dost obtížné dospět k zásadní věci pro populární hudbu: silnému a sdělnému refrénu. Téma sociální sítě navíc Horáček často zobrazuje politickou kritikou třetí cenové skupiny. Lidovost verše „v piči – zvonit klíči“ či refrénové opakování nejznělejšího slova z názvu písně V kyselý prdeli vyznívá samoúčelně. A tak nějak celkově nedůstojně a bez šmrncu. Ale i překvapivě zacykleně, když se Horáček v jedné písni pohybuje „na obratníku Bolševika“ a v další „na obrácené straně ticha“.

Obálka desky Sociální síť

Na celkovém vyznění se samozřejmě a zásadně podílí i sám Richard Müller. Nejde ani tak o to, že jeho česká výslovnost je ještě těžkopádnější než kdy v minulosti, ale na desce má citelné interpretační limity. Zní znaveně, místy nejistě, nedokáže písničky prodat a sdělit srozumitelně jejich obsah. Jsou jen profesně slušně odzpívané, bez většího zápalu a vášně. Jako by jel ve studiu na autopilota.

Jistě, deska jako taková skrývá řadu hudebnických detailů, najdou se na ní pěkné momenty (nástup písně V kyselý prdeli) i postřehy. Nepřipravovali ji amatéři. O to trpčí je však poznání, že dohromady prostě nefunguje. A jako nepovedená tečka bude v diskografii všech tří zúčastněných patřit k těm, o nichž se bude raději mlčet. Ze zdvořilosti.