Skladatel plánuje, hudba se směje

Robustní muž, metrák a půl, tlusté brýle, kštice: po léta od něj proudila hudba ztišení a kontemplace. Tímto paradoxem často bývá přibližován americký skladatel Morton Feldman (1926–1987). Zítra bude jedno z jeho důležitých děl uvedeno na Pražském jaru.

Morton Feldman byl léta vnímán jako "ten druhý po Johnu Cageovi", tedy menší autor.

Za života stál v Cageově stínu a teprve v posledních dvaceti letech ho nahrávky, koncerty i knihy (Feldman byl skvělý esejista) vyzvedly mezi uznávanou elitu hudby po druhé světové válce.

Zazní-li zítra na Pražském jaru Feldmanova rozsáhlá, hráčsky náročná, ve světě téměř neuváděná symfonická skladba Housle a orchestr, je to vzácná šance, jak se potkat s jedinečnou postavou hudební avantgardy.

Učitel a nežák
Feldman byl úzce spojený s okruhem hudebníků, výtvarníků (Jackson Pollock, Mark Rothko) i literátů (operu Ani /Neither/ napsal spolu se Samuelem Beckettem).

Přesto ho nelze považovat za reprezentanta určité školy – nepokládáme-li za "proud" vyhraněný individualismus, vymazávající z paměti všechno naučené, převzaté, "tradiční".

Skladatel John Cage byl pro Feldmana nejdůležitějším učitelem, od něhož se záměrně neučil. Potkali se na koncertu hudby Antona Weberna: oba shodně mizeli ze sálu před následujícím Rachmaninovem.

Setkávání s centrální figurou newyorské avantgardy pomohlo Feldmanovi sebrat odvahu.

Jako skladatel opustil veškeré systematické přístupy a vydal se cestou absolutní instinktivnosti. Držel se jí po celý zbytek života: v jeho skladbách působí dráždivě jistě i proto, že "Morty", jak o něm mluvili kolegové, byl člověk vysokého vzdělání, přesahujícího hudební obor.

Posledních patnáct let života působil jako akademický profesor skladby v Buffalo. V tomto městě ve státě New York se s ním po léta setkával český exulant, jenž ho znal už z Evropy šedesátých let: skladatel a dirigent Petr Kotík.

Míra věcí
Nevěřil serialistickým kompozičním systémům: "Skladatel plánuje, hudba se směje," poznamenal Feldman. Dotkl se však mnoha zásadních témat a postupů hudební avantgardy: grafických partitur, náhody v hudbě, úlohy ticha. Snad lze mluvit i o minimalismu, ovšem zásadně nesymetrický Feldman i s opakováním pracoval nevypočitatelně (koncem života miloval orientální koberce pro jejich ornamenty).

Skladby věnoval Johnu Cageovi, básníku Franku O’Harovi, malíři Philipu Gustonovi. Se Samuelem Beckettem se shodl na nechuti psát cokoli podobného tradiční opeře: jejich společné dílo, nazvané Ani, je hodinovou monodramatickou árií pro jedinou zpěvačku; libreto čítá patnáct Beckettových řádek.

Kompozice Rothko Chapel je inspirována kaplí v texaském Houstonu se čtrnácti velkými plátny Marka Rothka.

Před předčasným koncem života zněla Feldmanova hudba temněji: otevřeně spojoval skepsi se svým židovstvím a holokaustem. Jednou z jeho nejhranějších skladeb je King of Denmark: na počest dánského krále Kristiána, který si v éře nacismu solidárně připjal na hruď potupnou židovskou hvězdu, vznikla skladba, v níž se sólový bubeník dotýká nástrojů jen vlastním tělem, bez paliček.

"Má generace je připoutaná ke skladbám, které trvají 20–25 minut. To je náš čas. Všichni to známe, víme, jak na to," napsal Feldman. "Jakmile hodíte v jednověté skladbě za hlavu vyměřený čas dvaceti minut, začnete se potýkat s úplně jinými problémy. Do jedné hodiny ještě řešíte formu, ale po hodině a půl už něco jiného: míru věcí."

Morton Feldman napsal celkem devět jednovětých děl trvajících déle než hodinu a půl. Mluví o skladatelově nutnosti kontrolovat proud zvuku, o nezbytnosti zvýšené koncentrace.

Bez té se pochopitelně neobejde ani publikum – ačkoli názory, že během nejdelších Feldmanových skladeb lze usínat a zase se probouzet, nejsou ojedinělé. Nebránil se jim ani sám autor, ale také je nikdy nenabízel jako první možnost. Možná je opravdu podnětnější v bdělém stavu sledovat, jak skladba postupně maže z posluchačovy paměti očekávání "západního" tvaru a dokáže "přeformátovat" mysl, sledující míjení zvukových událostí.

Plodná schizofrenie
Nejrozsáhlejším skladbám Mortona Feldmana jde naproti postupující technologie: až rozsah nosičů DVD-Audio umožňuje reprodukovat bez přerušení tak dlouhé kusy, jako je Smyčcový kvartet II (šest hodin a sedm minut) nebo klavírní Triadic Memories (94 minut).

Skladby jsou pochopitelně náročné nejen muzikantsky, nýbrž i přímo fyzicky. Skladba Housle a orchestr, jež zazní zítra v Praze, byla podle Kotíka uvedena od svého vzniku jen třikrát. Houslistka Hana Kotková (laureátka mezinárodních cen žijící v Luganu) je cenným případem sólisty, jenž má pro Feldmana schopnosti i vůli.

Byl-li John Cage plně vzdálený emocím v hudbě, hudba jeho přítele "Mortyho" je – při vší jinakosti – vášnivější. Často ztichlá a křehká: i to implikuje určité pocity.

Břehy Feldmanovy hudby omývají dva oceány: avantgardní abstrakce, ale i hudba citu a vcítění. Sám skladatel komentoval tuto schizofrenii stručně, paradoxně: "Přidal jsem k řetězu další článek a druzí to nazvali svobodou."