S Redlem hráli na Slunovratu sodík či dusík

Rockový komediant Vlasta Redl otevřel pětadvacatý ročník folkového festivalu Slunovrat. Ve svojšické éře v 80. letech by ho trampští ochránci žánrové čistoty hnali zahnutými lžícemi, v Pardubicích však festival nabyl městského rázu a s ortodoxností už to dávno není tak žhavé.

FOTOGALERIE ZDE

Písničkář s kapelou, která se jmenuje Každý den jinak, proto mohl v palbě světel a zahalen dýmem s požitkem vybírat z alb Na výletě, O kolo zpět a i ze zatím poslední desky z roku 1998 nazvané Každý den jinak.

Co když, 6&90, Opět na výletě, Příteli, přídavkové Husličky, mandolínové Vracaja sa dom či slovenská lidovka V hornom dolnom konci. Silná píseň střídala stejně silnou, akustické začátky gradovaly v hutný bigbítový sound plný rytmických zlomů a muzikantských legrácek.

Kontrastem byly křehké balady Láska je či Čarodějova píseň. K novinkám, na něž Redlovi fandové čekají už šest let, patřila jen příjemná, opileckým trojhlasem odzpívaná travestie na valaškou lidovku.

Na rockovém festivalu by se jistě už tančilo pod pódiem, návštěvníci Slunovratu však dlouho zůstávali neteční, i Redlovi muzikanti ubrali na energii a zvolnili.

Valašský písničkář je totiž sice výborný bavič, mystifikátor a muzikant od Pána Boha, dramaturg je však horší. Večer byl v jeho režii a hosté, například bývalý člen Plavců Jan Vančura s banálním tenorem a Trpasličí svatbou, dávali ještě více vyniknout Redlově osobnosti.

Kdykoli zmizel z pódia, byť jsou jeho muzikanti kytarista Michal Vašíček, klávesista Karel Macálka, bubeník David Velčovský a baskytarista Josef Šobáň výborní, na scéně zela díra.

Písničkářka Pera Šany Štanclová, někdejší členka Bokomary, vnáší na folkové pole prožitý, eroticky zabarvený hlas i originální "chlapskou" hru na kytaru, její repertoár snad kromě swingovky a la Rickie Lee Jones však nijak nepřekračuje současný autorský průměr.

K Redlovi patří i absurdní humor. "Děkuje vám kapela, která si pro dnešní večer zvolila jméno Mendělejevova čokoládová tabulka," loučil se po čtyřech přídavcích kapelník a představoval muzikanty: "Sodík, draslík, dusík...".

To už měl festival za sebou příjemný rockový prolog. Trampský duch však Slunovratu zůstal, mezi stánky se do noci ozývaly kytary a kontrabas a desítky hlasů zpívaly staré evergreeny od bratří Ryvolů.

Sobotní hlavní program se převaloval od folku ke spirituálům, alternativě, bubenickým experimentům, bluegrassu a zase zpátky k folku.

Na své si tak přišli milovníci folkové romantiky Pavla Žalmana Lohonky, bluegrassu Copu, Spirituál kvintetu, písničkářství královéhradeckého Pavla Dobeše nebo bubenické úderky Jumping Drums. Ti byli první, kdo dokázal zvednout publikum na nohy.

"Když se objevíme na nějakém festivalu a začneme nosit na pódium naše nástroje, okamžitě odváží záchranka zvukaře s infarktem," prohodil kapelník Jumping Drums Ivo Batoušek. Díky bubeníkům se publikum rozehřálo, a tak si mohl plzeňský bluegrassový Cop užívat pořádně roztančeného a rozezpívaného publika.

"Ani nevíte, jak jsme se těšili z Ruska domů. Hráli jsme na Rudém náměstí jako jediní Češi a dáma, která to organizovala, nám řekla, že Čechy nikdy neměla ráda ani jejich muziku. Prý nevíme, kdy odejít z jeviště. Tak jí manažer pošeptal, že když Rusové přijeli v osmašedesátém do Prahy, tak pak také nevěděli kdy odejít," zavzpomínal na nedávné turné po Rusi lídr Copu Míša Leicht.

Festival tradičně uzavřel Žalman a spol. Zatímco doznívaly poslední tóny jeho písní a nad městem bouřil ohňostroj, začaly se malé skupinky návštěvníků opírat do strun kytar a z ruksaků vytahovat zpěvníky.

Vlasta Redl, festival Slunovrat v Pardubicích. (4. až 5. června 2004)