RECENZE: John Cale v Roxy ukázal, jak dokonale hudebně stárnout

Pověst umělce, který ani v 71 letech, jež oslaví příští týden, nemá potřebu jen neinvenčně přehrávat staré hity, potvrdil John Cale ve čtvrtek v pražském Roxy. Podstatnou část koncertu totiž tvořily skladby z nového alba Shifty Adventures in Nookie Wood.

Ještě začátek vystoupení, na kterém zazněly písně Hedda Gabler a Captain Hook, by přitom mohl svědčit o opaku. Vznosný a jaksi ušlechtilý art rock, kterým de facto tyto písně i ladění některých dalších čísel následujícího programu byly, si s Johnem Calem sice v prvním plánu nespojujeme, jeho hudba nenese ani náznak vší kýčovité veteše tohoto stylu.

John Cale

95 %

Praha, Roxy, 28. února 2013

Je ale bezesporu výslednicí Caleova hudebního vzdělání, progresivního myšlení a přitom stále tak trochu punkového přístupu. Nic z toho nicméně po dobu koncertu nenabývalo vrchu, nýbrž koexistovalo v nebývalé shodě.

John Cale sám ve všech rozhovorech k novému albu zdůrazňoval, že materiál na něj skládal úplně novým způsobem, odvíjel jej od rytmických groovů přímo ve studiu. Když se posluchač na novinky zaměřil z tohoto pohledu, zaznamenal jednoznačně větší důraz na hudební "spodek", který určoval rytmický tah písní.

Což samozřejmě neznamená, že by vrchní součásti vertikální stavby písní byly jakkoli ošizeny. Dokonalé byly jak Caleovy klávesy a zpěv, tak zejména kytara bravurního Dustina Boyera. Tedy instrumentalisty, který se ve svém versatilním projevu převtěluje z kytarového tradicionalisty přes metalistu a rozevlátého psychedelika až k alternativnímu hledači "divných tónů".

Mezi písněmi z nového alba se vyjímala zejména hudebně nejkrásnější December Rains s nádechem (někdejší) nové vlny, ale třeba i tanečnější I Wanna Talk 2 U, výrazně melodická Face To The Sky či hypnotická (polo)titulní Nookie Wood, která obstarala stylový závěr.

Ze starších písní, kterými byly novinky proloženy, v základním setu nejvíce nadchla a po prvních Caleových akordech na elektrickou kytaru posluchače roztleskala You Know More Than I Know, vlastně jediná opravdová balada celého koncertu a ozdoba Caleova možná nejslavnějšího alba Fear z roku 1974.

Po prvním přídavku, taktéž mimořádně výživném pohledu do minulosti v podobě "robotické" písničky Satellite Walk, už si člověk mohl pochvalovat, jak je to vlastně skvělé, když se spoluzakladatel jedné z nejvlivnějších kapel rockových dějin The Velvet Underground obejde bez jakékoli připomínky svých slavných začátků.

Jenže vzápětí Mistr sáhl po viole, přistoupil k mikrofonu, odklepl a nasadil jednu z nejoriginálnějších hudebních figur, které v rocku existují, dlouhé tahy smyčcem, tvořící základní zvukovou masu v písni Venus In Furs. A po zádech musel každému v zaplněném Roxy jít dokonalý mráz. A hlavou táhlo uspokojení, že přes radost z nové Caleovy formy by k dokonalosti zážitku právě tohle při odchodu chybělo.

Koncert Johna Calea tak byl vlastně výbornou ukázkou toho, jak hudebně stárnout s elegancí. Tedy neustále na sobě a svém repertoáru pracovat a zároveň se nestydět za svou minulost.