Ze tří čtvrtin sourozenecká kapela Greta Van Fleet z amerického Frankenmuthu se natolik zasekla v hard a blues rocku 70. let, zejména v tvorbě ikonických Led Zeppelin, až to u zkušenějších posluchačů musí zákonitě vzbudit shovívavý úsměv.
Je sice hezké, že si mládež dovede vážit starého dobrého rock’n’rollu, ale co s tím, když je výsledkem dutá a prázdná odvozenina, na níž není jediná nota původní. Kromě skutečně silných momentů se navíc nedostává ani jiskry, energie nebo rebelie. Na novém albu The Battle At The Garden’s Gate znějí Greta Van Fleet strnule a neautenticky. Jen mechanicky přehrávají něco, co už dávno mnohem lépe předvedli jiní.
The Battle At The Garden’s GateGreta Van Fleet |
V úvodní skladbě Heat Above zpěvák Josh Kiszka úporně napodobuje Geddyho Leeho z Rush, i píseň samotná by se asi ráda přiblížila duchu kanadského progrockového tria, ale na to není Greta Van Fleet dostatečně instrumentálně vybavena, takže se tak nějak nevzrušivě motá v kruhu. Pokus o plantovské ječení v závěru je pak vyloženě k smíchu. Ne, hoši, tohle vám prostě nikdo soudný zbaštit nemůže.
My Way, Soon pak už znovu vyklepává ubrousky po hostině s Led Zeppelin, snaživě sbírá drobečky, ale kde nic, tu nic. Stokrát slyšené, tisíckrát opsané, nudné, sterilní, nezáživné. Proč poslouchat špatný plagiát, když je po ruce nepřeberné množství originálu? Na „starý“ zvuk se přece dá navázat lecčíms novým, neotřelým, ale toho Greta Van Fleet zjevně není schopna. Je mi líto, ale tohle je na úrovni tuzemských revivalových zábavových part.
