RECENZE: Gregory Porter svůj hlas nestaví zbůhdarma na odiv

Za minulé album Liquid Spirit dostal Gregory Porter Grammy a začalo se o něm mluvit jako o největší hvězdě jazzového zpěvu současnosti. Nová deska Take Me To The Alley bude mít jistě podobné ambice. A pozici svého původce upevní.

Struny podzimu 2012 - Gregory Porter v Lucerna Music Baru 9. 10. 2012 | foto: Petra Hajská/Struny Podzimu

Gregory Porter (obal alba)

Pro nás Čechy má – nebo by aspoň mělo mít – album zvýšený význam proto, že se na něm hráčsky podílí v New Yorku žijící varhaník Ondřej Pivec, který se stal i členem Porterovy koncertní kapely.

Patří k smutným rysům doby, že zatímco jsou obvykle noviny plné přestupu kdejakého českého béčkového sportovce do céčkových zahraničních týmů, o tomhle „přestupu roku“, který je v podstatě jazzovou obdobou koupě českého fotbalisty bezmála klubem FC Barcelona, nebylo a není v našich médiích téměř ani vidu, ani slechu.

Take Me To The Alley

85 %

Gregory Porter

Blue Note/Universal 2016

Album pokračuje ve stylu typickém pro Portera, tedy v autorském jazzovém písničkářství, do kterého se vejde i vstřícnost až popová, stejně jako bluesová zemitost. Zpěvák si píše do úst hudbu, která působí nesmírně přirozeně a civilně.

A platí to pro exaltované polohy jako v Don’t Lose Your Steam, nebo naopak klidné kousky jako v titulní baladě. Nejlepší je ovšem tam, kde oba přístupy spojuje, jako třeba v Holding On. Písničce, kterou už jednou vydal v elektronické verzi coby host dua Disclosure a zde ji přepracoval do akustické jazzové podoby.

Přestože má Porterův hlas obrovské možnosti a jeho majitel s nimi umí pracovat jako málokdo, nikdy nestaví rozsah nebo pěvecké efekty zbůhdarma na odiv. Jistě i proto, že krom hudební stránky se Porter snaží být i textovým komentátorem. Což v jazzu není vždy samo sebou.