RECENZE: Gregorymu Porterovi už není třeba říkat objev. Je to hvězda

Už třetím albem Liquid Spirit, které je jeho debutem na prestižním labelu Blue Note, potvrzuje dvojnásobný host loňských Strun podzimu, zpěvák a skladatel Gregory Porter, svoji výjimečnost.

Struny podzimu 2012 - Gregory Porter v Lucerna Music Baru 9. 10. 2012 | foto: Petra Hajská/Struny Podzimu

Gregory Porter: Liquid Spirit (obal)

Po debutu Water (2010) byla o Gregorym Porterovi řeč hlavně mezi jazzovými posluchači a "dvojka" Be Good (2012) měla získat zpěvákovi širší publikum zacílením na podíl rhythm and blues a nepřehlédnutelný důraz na texty, jenž v této hudbě bývá často opomíjen. Novinka představuje dvaačtyřicetiletého Portera jako zpěváka, o němž už je trochu nemístné hovořit jako o objevu.

Liquid Spirit

90 %

Gregory Porter

vyd. Blue Note/Universal 2013

Také není příliš případné jej označovat za zpěváka jazzového. Právě album Liquid Spirit má šanci dostat Portera do pozice hvězdy de facto popové, byť s kořeny ve výše jmenovaných žánrech. K nim se ostatně samozřejmě hlásí už výběrem pár převzatých písní, mezi nimiž je i jeden z nejslavnějších jazzových standardů I Fall In Love Too Easily, jehož krásná, skoro osmiminutová verze album uzavírá.

Porterovy autorské písně ovšem jazzové hranice překračují. Třeba právě směrem k inteligentnímu akustickému popu jako v písních Hey Laura nebo Wind Song, k odpichovému a přímo k pohybu vybízejícímu gospelu v titulní písni či směrem k funkovému odvazu jako ve Free.

Gregory Porter a Chip Crawford v Praze (2012)

U Portera jsou však tradičně vynikající i balady, v tom má jeho dokonalý hlasový projev skutečný "soul" (čeští muzikanti s oblibou používají pro takové situace ještě kratší, třípísmenné slovo, začínající na "m" a končící "d"). Osvědčuje jej už třeba v prvním songu No Love Dying, nebo naopak v předposledním When Love Was King.

Kapitolou samou pro sebe pak jsou dvě zcela komorní skladby, kde Porter komunikuje jen s pianistou Chipem Crawfordem. Ten je ostatně hlavní figurou jeho kapely i při koncertech.

Přestože většinu alba hraje standardně obsazené jazzové kombo a přestože v ostatních písních vede nepřeslechnutelné pevné linky kontrabasista Aaron James, zvuk krásně koloruje altsaxofonista Yosuke Sato a přiznávky celé dechové sekce jsou v ostřejších skladbách naprosto perfektní, písně Water Under Bridges a Wolfcry jen s klavírem tvoří vrcholy alba.