Spíše než o „tradiční“ hudební kapele hovořme v případě ruských rebelek Pussy Riot o volném sdružení či kolektivu, jehož jednou z mnoha forem vyjádření je hudba.
Svého času bývaly řazeny do punkrockové škatulky, ale na jejich debutovém mixtapu Matriarchy Now není ani stopa po čemkoliv, co by tento žánr připomínalo. Sedm skladeb v produkci švédské zpěvačky a skladatelky Tove Lo je v duchu elektropopu s výraznými melodickými refrény a tanečními rytmy.
Kromě spoluzakladatelky Pussy Riot Nadi Tolokonnikovové se na desce podílelo několik hostů, například písničkářka Salem Ilese nebo zpěvačka Slayyyter v zřejmě vrcholné písničce Hatefuck. Na kombinaci trendy popového zvuku a naštvaného textu, zpívaného líbezným Nadiným hláskem, je něco zvráceně přitažlivého.
Celý tenhle bizár eskaluje v nebeském refrénu, který by si mohla klidně prozpěvovat modelová bydlenka z Mimibazaru, pokud by se ovšem nesoustředila na slova: „I hate when you talk/hate when you look at me/I wanna hate fuck/torture you so slowly...“
Textová stránka věci je pro Pussy Riot klíčová, možná důležitější než hudba sama. Začít můžeme názvem Matriarchy Now, který je podle Tolokonnikovové vyjádřením její neochvějné víry v matriarchát a touhy po jeho okamžitém zavedení.
V Princess Charming se Naďa společně se Salem Ilese vymezují proti podle jejich názoru přežitým stereotypům z pohádek o princeznách, pasivně čekajících na prince, který je zachrání a vtiskne jejich životům konečně řád a smysl.
Důležitá je rovněž Poof Bitch, v níž se zpívá o „vězeních, která se promění v kluby, kde je každý svobodný“. Pussy Riot v ní vyzývají k pozitivnímu myšlení a víře, že svět se opravdu dokáže změnit, pokud o tom alespoň dokážeme snít.
Matriarchy NowPussy Riot |
„Ráda přemýšlím o světě, kde jsou všichni svobodní, neexistují věznice ani policie a peníze jen tak padají ze stromu. Posiluje mě to, když třeba takto přemýšlím o Putinovi. A věřím, že ho jednoho dne nechám zmizet,“ svěřila se v rozhovoru k Matriarchy Now Naďa Tolokonnikovová.
Postoj, poselství, víra ve svobodného ducha. To je pro Pussy Riot klíčové stejně jako radikální forma, do níž pěchují obsah. Na Matriarchy Now není z hudebního hlediska radikálního nic, nebo naopak naprosto všechno. Balit nepříjemná slova do mile znějící hudby je fígl, který si už kdysi dávno vyzkoušela britská levicová parta Chumbawamba, viz jejich slavné album Anarchy.
Pussy Riot nejsou srovnatelně hudebně kvalitní, mnohdy jsou cukrátkové melodie jak z disneyovských animáků dost za hranou kýče, ale i v tom spočívá podvratnost jejich přístupu k věci. Bojovat za lepší svět se dá kytarovým nářezem jak od Rage Against The Machine, kde slova jdou v jednom šiku s hradbou vybuchujících kytarových riffů, štěkavého zpěvu a tvoří neoddělitelný, logicky znějící celek. Pussy Riot je servírují na růžovém tácku s ozdobami a kraječkami jako zákusek. Ochutnejte, ale pozor, aby vám sladká poleva na patře nezhořkla.
