Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia, sídlící v Římě, hostoval na Pražském jaru poprvé stejně jako jeho šéf Antonio Pappano. Ten je známější jako hudební ředitel proslulé londýnské opery, ale jako symfonický dirigent očividně odvádí s italským tělesem ohromnou práci.
Ne že by jeho hudebníci neměli vrozené dispozice. Musejí je mít. Když české orchestry hrají na různých pěveckých gala předehru k Verdiho Síle osudu, je to prostě jen vycpávka a zvuková „řachačka“. Když ji na úvod provedl špičkový italský orchestr, byla to taková kombinace lehkosti a hloubky, jemnosti a dramatu, s tolika dynamickými proměnami, že to bylo až neuvěřitelné a člověk si jen říkal: Tohle je Verdi! A také skutečný vstup do koncertu.
Něco jako italský nádech v sobě mají i Čajkovského Variace na rokokové téma, které vyzněly s lyrickou krásou a v nichž se svým elegantním, vytříbeným tónem vynikl cellista Jan Vogler. Ten pak ještě potěšil bachovským přídavkem. Finský skladatel Jean Sibelius se zdánlivě jeví na hony vzdálený italské nátuře a zpěvnosti, ale jeho Druhá symfonie, ostatně inspirovaná zážitky z Itálie, rozhodně nevyzněla povrchně. Naopak, Italové dokázali, že i severská temná hudba se dá rozezpívat tak, aby neulpěla na povrchu a zůstala jí myšlenková závažnost.
Maďarský orchestr si na Pražském jaru zazpíval
První přídavek, Sibeliova skladba Valse triste, vyzněl jako snový opar a druhý, závěrečná část předehry k Rossiniho Vilému Tellovi, zase všechno vrátila na začátek. Italská hudba v originále. Žádný vozembouch, žádný kolovrátek, ale temperament, švih a elegance.
Klavírní hostina
Vedle úžasných, zvukově opojných a technicky dokonalých Italů dokonce poněkud vybledl i renomovaný Budapešťský festivalový orchestr se svým dlouholetým šéfem Ivánem Fischerem, který vystoupil hned následující den. Bylo to ovšem relativní, protože jeho podání předehry k Mozartově Kouzelné flétně i Brahmsovy Symfonie č. 1 mělo všechny znaky perfektní sehranosti a propracovanosti. A navíc tu byla famózní portugalská pianistka Maria João Piresová, která Mozartův Koncert Es dur pro klavír a orchestr hrála s neuvěřitelnou měkkostí, jemností a přitom ohromnou vnitřní výrazovou silou. Přídavky bývají různé, ale aby hudebníci odložili nástroje, shromáždili se s notami kolem dirigenta a zazpívali Brahmsovu píseň na úrovni slušného amatérského sboru, to se snad ještě nestalo.
Pianista Murray Perahia
Po výkonu Piresové pokračovaly klavírní hody sólovým recitálem Američana Murraye Perahii, který do programu zařadil několik „evergreenů“. To je vždy ošemetné, jen trochu průměrnější pianista může začít nudit. Přesto Bachova Francouzská suita č. 6, Haydnovy Variace f moll a především Beethovenova Měsíční sonáta vyzněly jako nově objevená díla, podaná s velikou fantazií a citlivostí. Perahia působí spíše subtilním dojmem, ale když v druhé polovině rozehrál Preludium, chorál a fugu od Césara Francka a Chopinovo Scherzo č. 1, ukázal doslova svaly. Ovšem jeho síla je zkultivovaná a jeho forte mají celou škálu odstínů. Srovnání s Číňankou Sa Chen, která před pár dny hrála tu samou Franckovu skladbu, by nebylo spravedlivé. Oba umělce dělí generace a je jistě přínosné slyšet je na festivalu oba.
