Jen Pražské jaro může v Česku uspořádat tolik vrcholných koncertů v tak krátkém časovém úseku. Příznivci vokálního umění si užívali oslnivé virtuozity tenoristy Juana Diega Flóreze, křehké intimity haydnovského písňového recitálu Martiny Jankové, originálního francouzského repertoáru šarmantní Susan Grahamové, hlubokého prožitku Bernardy Finkové v italském duchovním programu i sugestivního přednesu písní Hugo Wolfa v podání Thomase Hampsona.
Zarazila však zdánlivá maličkost: Pražské jaro z úsporných důvodů vypustilo z tištěných programů některých recitálů české překlady textů. Otázka je, zda šetří na správném místě, protože na špičkovém festivalu by snad diváci měli mít možnost sledovat, o čem se zpívá.
Nelichotivé srovnání
Při poslechu výkonů Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu Hamburk, vedeného Christophem von Dohnányim, a Drážďanské filharmonie v čele s Kurtem Masurem znovu vyvstalo srovnání s českými tělesy, které na Pražském jaru bývá bezprostřední a z něhož domácí "reprezentace" tradičně nevychází příliš lichotivě. A to oba německé orchestry nepatří mezi "top ten". Jenže mají – zvláště v Hamburku – excelentní dirigentské vedení.
Šance vstřelit světové konkurenci nějaké góly aspoň v přátelském fotbalovém zápase se letos domácím hudebníkům nenaskytla, protože hamburský orchestr plánované utkání se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu kvůli onemocnění zrušil.
Ke koncertům německých těles nutno ještě dodat, že vedle Masura dle očekávání uhranula silou své osobnosti i uměleckého pojetí proslulá houslistka Anne-Sophie Mutterová.
Festival myslel na výročí významných komponistů, takže v programu často figuroval Joseph Haydn, Bohuslav Martinů nebo Petr Eben. Poněkud v pozadí zůstalo händelovské jubileum, které se mohlo připomenout i dalším, reprezentativnějším počinem, než byl chrámový koncert sestavený z vybraných scén z oratoria Vzkříšení – jakkoli soubor dobových nástrojů Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem patří k našim nejlepším. Jenže právě ti nejlepší by měli měřit síly s těmi nejlepšími.
Jak bavit lidi
Svérázný večer španělského virtuosa (nejen) na violu da gamba Jordiho Savalla a Nizozemského dechového ansámblu, pomyslně křižující středomořské přístavy a přibližující prolínání západní a východní kultury, byl skvělou ukázkou toho, jak se dá klasická hudba pojmout zábavně a přitom invenčně a umělecky.
Vedle takovéhoto projektu působil pokus Pražského jara přitáhnout nové diváky pomocí Symfonie Pán prstenů od Howarda Shorea hodně problematicky. Velký sál Kongresového centra byl sice zaplněný, skalní fanoušci filmové ságy byli nejspíš spokojeni, nicméně z čistě kompozičního hlediska samotná symfonie neobnáší nic jiného než dvě hodiny zcela neinvenční a nezáživné hudby.
Někomu by se možná líbilo, kdyby Pražské jaro na klasické jádro nabalovalo další a další odlehčené projekty, které budou hlavně bavit lidi. Jen to ne! Takovýto festival musí být progresivní a provokativní v nápadité konzervativnosti.
