Ostatně zpěvačka získala za tuhle desku cenu Aurel za nejlepší album v kategorii folk & country v roce 2005.
Autorka poetických, osobně laděných zpovědí, zručná kytaristka a nezaměnitelná zpěvačka, byla už na začátku osmdesátých let předobrazem pozdější vlny folkrockových písničkářek.
Nahrála sice sérii rozhlasových snímků, leč tehdy monopolní slovenský vydavatel Opus její potenciál neodhadl ani přibližně. Prvního alba se pak dočkala až v roce 1993.
Výborné písně najdeme i na předchozích deskách Soni Horňákové, ale tentokrát k ní byly múzy ještě milostivější a ona sama na sebe zkusila být přísnější. Vyplatilo se to, stejně jako spolupráce s hudebníky ze skupiny Slide & Udu.
Přestože v okruhu Soni Horňákové dříve nechyběli hudebníci zvučných jmen, Pavola Hammela, Františka Grigláka, či Antona Jara nevyjímaje, nedokázali vytěžit poklady jejího vnitřního světa a nahořklého hlasu s nápaditostí dnešních spoluhráčů.
S nimi Horňáková našla pro písničky o snové zemi současný zvuk, nepodbízivý hudební jazyk, využívající přirozené barevnosti strunných nástrojů, bezpražcové basy, akordeonu, střídmých kláves, perkusí a nakonec i tichého prostoru pro posluchačovu fantazii.
Aranžérských nápadů je tady v každém snímku tak akorát, vnitřního napětí ve volnějších temporytmech víc než dost a chytlavých melodií požehnaně.
