V pracovitosti předstihl i Boba Dylana. Přestávky mezi Youngovými deskami nebývají delší než dva roky, přitom písničkář stihl vystupovat v superskupině s Davidem Crosbym, Stephenem Stillsem a Grahamem Nashem. V 90. letech se připojil k rockové kapele Pearl Jam, se kterou vystupoval i v Česku.
Zbrusu nová deska Neila Younga se jmenuje Prairie Wind neboli Prérijní vítr. Je to romantický i melancholický název, ostatně Youngovi byla vždy blízká venkovská či folková hudba.
Na albu Prairie Wind ji "vystlal" měkkými rockovými kytarami, okořenil foukačkou nebo klouzavými tóny steel kytary Bena Keithe. Youngovu muziku sepnuly bubny Chada Cromwella, baskytara Ricka Rosase i tradiční klávesy Spoonera Oldhama.
Youngovými písněmi jako by kráčel zasněný starý "hipík", sentimentálně obrácený do minulosti a ke vzpomínkám, v nichž prérijní vítr suší prádlo na šňůře. Skládá poctu Elvisi Presleymu ve skladbě He Was The King.
V táhlých baladách, poháněných údery na akustickou kytaru, ho provázejí ženské hlasy nebo zaznějí trubky. Snění prostupuje úzkost. V klíčové písni No Wonder, již rozhoupávají countryové housle Clintona Gregoryho, Youngovi zazní v uších poplašný budíček 11. září 2001.
Country srůstá s rockem, hudebníci radši rozehrávají melodie, než aby se předváděli v náročnějších pasážích. Z málokteré desky čiší prostá, venkovská i zpěvná tvář Ameriky tak důvěryhodně jako z tohoto alba.
