Nová deska Psích vojáků U sousedů vyje pes je ještě zadumanější než předchozí Myši v poli. Prý ji ovlivnila smrt Mejly Hlavsy...
Celý letošní leden jsem byl díky stipendiu v Hamburku. Hned na začátku jsem volal Jáchymovi, že jsem dorazil, že je všechno O. K., a on mi řekl tu zprávu. Všechno tam najednou přikryla taková deka. Nebyla to ale deprese, jenom čistej smutek. Mejla byl přítel, já jsem ho měl hrozně rád a strašně jsem si ho vážil. Jaro bylo fakt zvláštní, dostal jsem cukrovku, byl jsem v nemocnici. Půlku desky jsem skládal v Hamburku a druhou v cukrovce. A maminka onemocněla. Na tiskovce po Myších jsem sliboval novinářům veselou desku, ale ono to fakt nejde.
Chybělo málo a ze světa jste odešel ještě dřív než Hlavsa.
Když se to týká vás, tak je to jiný. Máte protivníka, se kterým bojujete. Po operaci v nemocnici to byl fakt horor, ale mně bylo nejvíc líto lidí kolem, mámy, bráchy a podobně, který nemůžou nic dělat, jen přihlížet. Kdežto vy můžete sakrovat, nadávat, výt někde na záchodě...
Dřív jste si na koncertech ruce rozdíral do krve, teď po uzdravení se tiše rozdrásáváte zevnitř. Baví vás ještě vůbec vracet se k vykřičeným a tisíckrát hraným písním typu Marilyn Monroe či Žiletky?
Abych řekl pravdu, tak jsem trochu jinde. Marilyn můžu hrát, ale už je to pro mě jen taková písnička. Žiletky jsou něco jinýho, jsou nadčasový, platný, i ty okolnosti jejich vzniku jsou pro mě takový trošku posvátný. Hlavně tyhle věci nechci hrát často.
Když mezi svými novými meditativními kusy zaječíte Žiletky, je to ještě projev vašich pocitů, anebo už jen profesionální show?
Show ne. Žiletky občas hraju, protože mně je líto publika. Říkám si: Sakra, koupili si lístek, tak jim to zahraju. Většinou se tomu však snažím odolat a nehrát. Se staršími věcmi bych raději zacházel jako se šafránem. To se teď bude týkat i Malé smuteční hudby, kterou jsem napsal pro Mejlu. Pro mě je to niterná věc. Vidím ten vymrzlý hamburský ateliér, tu zprávu... Teď udělám divoký přirovnání: občas mě dokáže pořádně vytočit, jak se po Praze hraje do zblbnutí Mozartovo Requiem. To mi připadá nejen jako rouhání, ale jako kupčení s něčím strašně vzácným.
Posloucháte hudbu 18. století a zbožňujete samotu. Přitom však hrajete jeden koncert za druhým, vydáváte slušný počet desek a pořád se někde veřejně prezentujete. Nejste schizofrenik?
Myslím, že těžkej. Jsem blíženec a ty maj dva životy v sobě asi zakódovaný. Rockovýho hráče i holešovickýho introverta, který studuje francouzský knihy o operách. Ale čím jsem starší, tím se mi hůř přehazujou výhybky. V podstatě nikam nechodím. Vidět jsem jenom na koncertech a po nich většinou prchám na hotel. Řeči u baru už mě moc nebaví, je to pořád dokola.
I nové písně popisují bezprostřední okolí vašeho bytu. Musí každý alternativní umělec takhle utíkat před světem?
Připadá vám to zvláštní? A co by měl dělat? Žít v nějaký komuně? To bych se asi zastřelil! Já jsem se za alternativního umělce nikdy nepovažoval a ani nevím, co to je. Vůči čemu je to vymezení?
Třeba vůči světu, před kterým se v bytě izolujete.
Mně spíš vyhovuje slovo underground, podzemí. Asi jsem si vytvořil svůj underground, své podzemní chodby, ve kterých pobývám jako nějaký fantom opery.
Ještě bydlíte v garsonce, kam se vám nevejde ani piáno?
Na jaře jsem si v Hamburku koupil elektrický. Vypadá jako pianino a na cvičení je ideální. V Hamburku byl ateliér odříznutý od světa, tak jsem v něm mohl do piána bušit i ve tři ráno. A tady mi to najednou chybělo. Se sluchátkama teď můžu vyvádět i doma.
Psí vojáci nyní vystupují ve třech, bez saxofonu. Proč?
Potřeboval jsem změnu. Hledám tak zaoblený zvuk, aby z něho nic netrčelo. Psí vojáci byli beztak odjakživa trio, se kterým občas hrál sólista, jako třeba housle, ságo nebo kytara. S Jirkou Jelínkem jsme se rozešli bez jakýchkoliv krvavých potyček, naprosto přátelsky.
Nemrzí vás, že většina kritiků píše hlavně o hudbě Psích vojáků, a texty trochu pomíjejí?
Oni moc nepíšou ani o hudbě. Nezajímá je, jestli jsou tam zmenšený akordy, jak se pohybují harmonie, jestli má nějaká píseň sonátovou formu, jak u nás funguje basová linka ve vztahu k levý ruce klavíru. Nikdy jsem nečetl pořádný rozbor mé skladby. Vždycky to bylo zabalené do rádoby psychologických vět, takové spíš omalovánky.
A texty?
Že by to byly nějaký erudovaný výklady... Ale to já vlastně ani nechci. Nechci si číst o tom, co jsem tím myslel, to vím nejlíp já.
Kdysi jste slíbil, že do sedmatřiceti napíšete román. Stihnete to?
Nevím. To je takový prokletí. Má být o Kiliánovi Nedorym. Ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc přicházím na to, že jakýkoli psaní o něm je zbytečný. Co si budem zapírat - je to mé alter ego a ta operace, ten přerod člověka, může být dost nosný téma. Ale z toho zlomu se narodil Karel Klenotník, Kiliánův pokračovatel.
Klenotník mi ve vaší předloňské knížečce Karla Klenotníka cesta na Korsiku přišel daleko víc otloukaný životem.
Klenotník je velmi statečný člověk, který se dívá dopředu, je zvědavý. Kilián byl strašně pasivní bytost.
Tak napište něco většího o Klenotníkovi.
Já hlavně nevím, jestli se mi něco chce psát. Mám chuť na prózu, ale nebaví mě fabulovat. Takže mi nezbývá než psát zase o svým životě. Jenže je to všechno moc čerstvý, nový život žiju tři roky. Tak se trochu bojím, že když o tom začnu, aby to nebylo povrchní, mělký. Je na to snad čas.
Nechcete ten termín posunout?
Do sedmačtyřiceti? Tehdy v třiatřiceti jsem to řekl, protože se Kilián stal balvanem, a tím, že jsem ho odsunul, se mi strašně ulevilo. A teď se stává opět zátěží, a to už nehodlám připustit. Takže tímto způsobem se veřejnosti omlouvám, když třeba ze mě nic nevypadne. Už se nechci ničím svazovat.
Žádné předsevzetí?
Přemýšlím o vysoké škole, ale že bych měl nějaký životní cíl, to naštěstí ne. Mám jeden, ale ten už dávno. Jeden doktor mi vyprávěl, že umírající lidi v nemocnicích se začnou chytat za hlavu a říkat: Tohle bych změnil, tohle bych ještě potřeboval udělat a tak. Tak toho bych se nechtěl dožít. Chtěl bych umřít vyrovnanej a smířenej.
V rozhovoru pro Respekt jste před dvěma lety řekl, že vašich tehdejších dosavadních třicet čtyři let bylo jen takové ladění orchestru. Už jste se dostal alespoň k předehře?
Ladění skončilo, už jsem pevnější v kramflecích. Opona šla nahoru a můžeme pokračovat. Řekl bych, že jsem možná i vstoupil do prvního dějství, když to chcete takhle škatulkovat. Ale ještě k tomu románu: Já to fakt někomu slíbil? Myslím, že jsem to slíbil sobě.
Ale to je přece nejzávaznější slib.
Jasně, ale se sebou se můžu nějak dohodnout.
 Filip Topol |
