Nad tím vším se pak vznáší Garbarkův osobitý tón v motivech posbíraných ze Skandinávie, Afriky, Blízkého východu i páté světové strany, jíž Garbarek označuje své nitro. Nové album k tomuto známému tvaru přidává samplery, skrze které do hudby pronikly jak rytmické smyčky, tak třeba zvukový záznam z indiánské vesnice, který celou kolekci otevírá. To všechno je spíše novou variací kontextu než posunem v Garbarkově výpovědi: musel by to však být méně výrazný muzikant, aby album neskrývalo pár vzácných momentů - a jedno zásadní překvapení. Konceptualistický přístup dramaturga a producenta Manfreda Eichera znamená pro alba vydavatelství ECM společného jmenovatele - osobitost. Eicher hraje se symboly, metaforami a občas až krkolomnými souvislostmi, jež nezřídka přesahují do světa filozofie, literatury či filmového umění. Bez obav nechává své tvůrce dotýkat i banálních postupů, jež by jiní odmávli jako dávno nepoužitelná klišé. Zvukovým "přeostřením" obrací perspektivu zvukového prostoru, na autorském albu neváhá poskytnout výrazný prostor některému z doprovázečů, rád obchází obvyklou skladbu desek. Garbarkovy Rituály přinášejí v tomto směru další posun. Zařadil už někdy někdo na vlastní album naprosto cizí nahrávku, s níž jej nespojuje autorství, interpretace, ba dokonce ani žánr - a to vše jen proto, že je tu nabízen výklad "vnitřního souznění"!? Gruzínská píseň Měsíc nad Mtatsmindou v podání zpívajícího dirigenta Jansuga Kachidze a symfonického orchestru působí na etnojazzovém albu absurdně, ale důvody k její přítomnosti popřít nelze. Ohraničení jazzem se u Garbarka dnes už ani nedá předpokládat, impulsy z tradičních kultur přijímá norský saxofonista po léta - a vibrato zpěvákova hlasu lze slyšet i u Garbarkova nástroje. V jaksi hypertrofní podobě se tu také ukazuje aspekt, který k jazzu vždy patřil - svobodomyslnost. Ta dávno nespočívá jen v improvizaci, zde tedy padla další hranice. Sám Garbarek v průvodním textu ozřejmuje, že píseň má původ ve Tbilisi, kde prováděl skladby Giji Kančeliho. Dirigent Kachidze nedlouho po společném koncertu utrpěl srdeční příhodu, z níž se nakonec zcela zotavil. Během rekonvalescence zhudebnil gruzínské verše, zpěv starého básníka, děkujícího za plnost života a smířeného se smrtí. Nahrávka, kterou dovezl Eicher, Garbarka uhranula. Sofistikované hledání souvislostí s vlastní tvorbou uzavírá nakonec slovy: "Koneckonců, upřímně zazpívaná píseň nepotřebuje žádné další ospravedlnění." Součástí přílohy dvojalba Rites je i brožura s diskografií Jana Garbarka. Připomenout si minulost muže, který pro ECM natočil dvaadvacet alb jako protagonista a na nespočtu dalších hostoval, je nicméně při této příležitosti lehce zrádné. Byly přece jen doby, kdy se norský saxofonista posouval vpřed energičtěji, odvážněji, bez sentimentu k tomu, zač byl jednou oceněn. Jistě by se to dalo obrátit a říci: Garbarek setrvává v současném kvartetu právě proto, že po letech našel optimální spoluhráče, tahle sestava trvá proto, že je inspirativní a životaschopná. Přesto je těžké odpustit si poznámku, že tak splývající alba jako v devadesátých letech Garbarek dřív netočil. Zbývá mu citlivost, jež ho nezrazuje ani v zálibném ornamentování. Je to dost, nebo málo?
24. října 1998
