Zatímco předchozí album árií z francouzských oper při vší nápaditosti nezastíralo, že se chce (také) dobře prodat, nynější komorní snímek Kožená sestavila zcela dle vlastního vkusu a uvážení takovým způsobem, že tím krom jiného dokázala, jak je její postavení u firmy pevné. Jinak by si takovouto exkluzivitu asi nemohla vůbec dovolit.
Nahrávka totiž sestává výlučně z tvorby dvacátého století, a to z pěti naprosto odlišných světů, jež mají společné snad jen to, že jimi různě prostupuje melancholie a ironie. Jinak ale každý hýří vlastními barvami, které vykresluje nejen lidský hlas, ale i doprovodné nástroje.
Tak třeba Madagaskarské písně Maurice Ravela, zhudebňující poezii 18. století, dobarvuje flétna, cello a klavír. Je to však především neustále se proměňující zpěv Kožené, který oživuje exotické odstíny - v milostné písni Nahandove se chvěje tropická noc, pod titulem Aoua! triumfují domorodci nad bílými vetřelci, a v písni Il est doux se opojná erotická atmosféra nečekaně zlomí do stručného pokynu pro ženu: Jdi a připrav jídlo.
Kožená tak činí s patřičným důrazem - ani nevadí, že jde o cyklus určený pro mužský hlas. Ostatně, jak sama říká v bookletu, na jevišti přece zpívá tolik mužských postav...
Zase jiný opar obklopuje tři písně pražského rodáka Erwina Schulhoffa, jehož hudba se v katalogu Deutsche Grammophon objevuje vůbec poprvé. Když Kožená zpívá ukolébavky Benjamina Brittena, chce se věřit, že je Britten psal přímo pro ni - s takovým zaujetím totiž vystihuje jejich expresivitu, přesahující obyčejnou uspávanku.
Naopak v případě Satir Dmitrije Šostakoviče si nelze neuvědomit, že byly psány pro Galinu Višněvskou (která je zatím jako jediná nahrála), pěvkyni jiného hlasového typu, než je Kožená. Šostakovičovy tvrdé, nemilosrdné šlehy vyžadují adekvátně vyostřené a sžíravé podání.
Při poslechu Kožené člověk znejistí, neboť ona dokáže být ostrá po svém. Nejpůsobivějším číslem nahrávky však zůstává Il tramonto (Západ slunce) Ottorina Respighiho, kde je hlas zakomponován do smyčcového kvartetu a kde v extatickém monologu o neopětované lásce dosahuje Kožená neuvěřitelně okouzlujícího účinku.
Na pohled nestravitelný program prostě může být ve výsledku luxusní chuťovka. Zvlášť když se kolem Kožené sešlo hned několik dalších skvělých muzikantů. Vedle stálého a citlivého klavírního partnera Malcolma Martineua je to především Henschelovo kvarteto, dále flétnista Paul Edmund-Davies a také cellista Jiří Bárta, kterého si Kožená prosadila pro doprovodný part v Ravelovi. Náš nejlepší cellista tak debutoval na prestižní gramofonové značce.
Songs: Magdalena Kožená - mezzosoprán, Malcolm Martineau - klavír, a další.
CD, 63:50 minut, Deutsche Grammophon 2004, distribuce Universal Music.
