Britská popová písničkářka Lily Allen (1985) za sebou nemá nejšťastnější období. Nedonosila dítě, které čekala s "chemickým bratrem" Edem Simonsem, což mělo pro jejich vztah fatální důsledky.
A její televizní show na BBC3 Lily Allen a přátelé pro všeobecný nezájem skončila dřív, než pořádně začala. A v této neveselé konstelaci vstupovala do nahrávacího studia, aby natočila pokračování svého šestinásobně platinového debutu Alright, Still (2006), kterého jenom v Británii prodala přes tři miliony kusů.
Hvězda z internetu Allenová na novém albu opustila retro |
Nastartovala s ním vlnu epigonek, jako jsou Kate Nash nebo Adele – městských holek zpívajících zdánlivě veselé popové písničky s neveselými nebo aspoň sebeironickými osobními texty. Je přitom známo, že v pubertě tohle prominentní dítě (Lily je dcerou britského herce Keitha Allena, kterého i u nás známe jako šerifa z Nottinghamu v nejnovější sérii o Robinu Hoodovi nebo coby londýnského překupníka drog z Trainspottingu) svoje osobní nezdary řešilo pokusem o sebevraždu. Předávkovala se a podřízla si žíly, čímž si vysloužila měsíční pobyt na vyhlášené psychiatrické klinice The Priory.
Dnes je však přece jen pragmatičtější. A pro případ neúspěchu si připravila oficiální plán B: pokud album propadne, sekne s hudební kariérou a začne se věnovat vyhledávání talentů. Je to na místě?
Adresné písně
Lily Allen není jen obyčejná zpěvačka. Není nádoba přezpívávající zrýmovaná prázdna, které jí píšou jiní s důrazem na dlouhé slabiky, aby vyzněl její ohromující hlasový rozsah, což u nás předvádí například jiná dcera slavného rodu – Lucie Vondráčková. Předně šíře rozsahu není to, čím by mohla ohromit. Její jemný, nevyumělkovaný hlas má nesmírný šmrnc, což podtrhuje i decentní vibrato, které mají Angličanky tak nějak v krvi (vedle zmíněných Kate Nash a Adele viz i "naše" Charlie One z Ohm Square).
Lily totiž publikum zaujala něčím trvalejším, než je prachsprostá hlasová ekvilibristika: má co říct a umí to podat. Mimořádný pozorovací talent projevila už na první desce v zdánlivě veselém hitu LDN, v jehož textu se projíždí Londýnem na kole a glosuje věci, které nejsou tím, čím se zdají být. Podobně (ne)veselý byl i singl Smile – vzpomínka na expřítele, kvůli němuž si druhdy sáhla na život.
Texty z novinky It’s Not Me, It’s You jsou podobně adresné i nápadité. It’s Not Fair je o příteli, jenž je strašně fajn až na jednu maličkost – je nemehlo v posteli. Skladba 22 vypráví o dívce, které je třicet, propásla životní šance a teď se v tom plácá a je evidentní, že tím Lily vyjadřuje obavu, zda ji nečeká stejný osud. S otcem, proti němuž se bouřila, když se jí nevěnoval, se smiřuje v Back To Start a zcela nekompromisní vzkaz exprezidentu Georgi W. Bushovi posílá (byť to později i popřela) v písničce s výmluvným názvem Fuck You.
A právě ona je skvělou ukázkou autorčiny inteligence a smyslu pro kontrast. Zatímco její americká kolegyně Pink zvolila pro otevřený dopis stejnému politikovi baladu Dear Mr. President, která je na to, abychom ji mohli brát vážně, přece jen otravně patetická, Lily si svůj vztek na Bushe vylévá až banálně veseloučkým popěvkem, který by – samozřejmě opatřen jiným textem – mohl klidně být z repertoáru Spice Girls, a touto cílenou sebeironií dává svému vzkazu mnohem uvěřitelnější rozměr.
Po hudební stránce album připomíná klasickou metaotázku o slepici a vejci. Lily se totiž evidentně inspirovala u své následovatelky Kate Nash, která svůj podobně úspěšný loňský debut Made Of Brick (za nějž si odnesla cenu Brit v kategorii zpěvačka roku) natočila s producentem Paulem Epworthem, jemuž jsou zavázáni takoví zástupci současné britské indie scény jako Bloc Party, Futureheads nebo Maximo Park.
Stejně tak Lily nezvolila "mozkový trust" několika rozdílných profesionálů jako u debutu, ale vsadila na jedinou divokou kartu. Je jí Greg Kurstin, polovina amerických The Bird And The Bee, který má na kontě mimo jiné spolupráci s australskou klubovou hvězdičkou Ladyhawke.
Volba, která vyšla
Byla to odvážná volba, protože Kurstin – ač se podílel už na desce Alright, Still – není podepsán pod žádným z jejích velkých hitů vyjma hříčky Alfie. Ale vyšla. Monotónností ani absencí hitu se toto drastické zúžení okruhu spolupracovníků neprojevilo. Kurstin přesně vystihl, že sladký, ale přece jen malinko jednotvárný zpěv Lily Allen potřebuje podpořit žánrovou pestrostí, a bere jej na nenásilné výlety po vaudeville, country nebo klubovém electru.
A i když důraz na to, o čem se tu zpívá, je stále primární, urodilo se i několik hitů. Vedle singlů Fuck You a The Fear je to například I Could Say, dynamická rádiovka se vším všudy. Ať už tedy bude přijetí alba u posluchačů jakékoliv, Lily profesi bezprostředně měnit nemusí.
Na druhé desce dokázala vyrůst z hubaté princezny britského bulváru v distingovanou mladou dámu, která má za ušima, ale nezdráhá se věci vyhrotit. Je přirozená a dovede vzbudit emoce i nasadit brouka do hlavy, což vás na žádné konzervatoři nenaučí. A letošní rok v pop-music v ní hned v úvodu získává silného hráče. Mimo jiné i proto, že opětovně dokazuje, že dívčí rádiový pop se nemusí omezovat na sdělení závažnosti reklamy na zubní pastu.
Lily Allen - It’s Not Me, It’s You
CD 42:40 min., cena 459, česká verze 279 korun
Hodnocení: 80 %
