RECENZE: Poslouchat koncert Neila Diamonda je prostě stále čirá radost

Americký zpěvák Neil Diamond letos v lednu ohlásil, že kvůli Parkinsonově nemoci končí s živým vystupováním. Jeho nahrávka Hot August Night III tak je nejspíš poslední koncertní. A za poslech nestojí z pouhé nostalgie.

V roce 2011 byl Neil Diamond uvedený do Rokenrolové síně slávy | foto: AP

Ten ohlášený konec byl trochu šok, protože ještě na Silvestra 2017 zpíval Neil Diamond Sweet Caroline zmrzlým Newyorčanům slavícím příchod nového roku na Times Square. Bylo to na halfplayback, ale i tak byla odezva neskutečná. Diamond prostě byl a je pan zpěvák.

Hot August Night III volně navazuje na zpěvákovy předchozí „živáky“, první vyšel v roce 1972, druhý roku 1987 a před devíti lety přibyl ještě záznam koncertu v Madison Square Garden nazvaný Hot August Night/NYC.

Hot August Night III

85 %

Autor: Neil Diamond

Aktuální deska vznikla na čtyřicáté výročí původní Hot August Night a na původním místě, tedy v Greek Theatre v kalifornském Los Angeles. Celkem se na dvě CD vešlo přes tři desítky písní, z nichž drtivá většina je považována za hity (není asi náhodou, že do první desítky týdenního žebříčku Billboard Adult Contemporary se dostalo 38 jeho skladeb). Stopáž nahrávky silně přesahuje dvě hodiny a celá deska dokazuje, že Diamond byl minimálně v inkriminovaném roce 2012 ve vynikající formě.

Snad není potřeba zdůrazňovat, že legendárního zpěváka doprovází živá kapela či vlastně orchestr, protože kromě kytar a bubnů samozřejmě slyšíme kvantum skutečných smyčců i dechových nástrojů. A když dojde na pecky jako Thank the Lord for the Night Time nebo Kentucky Woman, už z audionahrávky můžeme poznat, že to na koncertě muselo neuvěřitelně žít. Vzhledem k tomu, že „živák“ vyšel i na DVD a Blu-ray, bude to ještě o to silnější zážitek.

Samozřejmě jsou hity a potom megahity. Takže když se v setlistu objeví I’m a Believer – zde nejdřív jako překvapivá akustická balada – publikum samozřejmě šílí. Uprostřed skladby přizná, že takto ta píseň původně měla znít, než přišla kapela The Monkees, udělala z ní rokenrolový hit a dobyla s ní celý svět. A že je to pro písničkáře největší pocta. Jedna z mála chvil s mluveným slovem na celé nahrávce, ale zase když se Diamond rozpovídá, tak to stojí za to. Ale nakonec se samozřejmě dočkáme rozjeté verze a celý track se tak natáhne na těžko představitelných sedm minut. Diamond tu tedy prokazuje nejen skladatelský talent, ale také silné a oprávněné sebevědomí zkušeného performera.

Nahrávka navíc skvěle zní, odezva publika je fantastická a k tomu pravému „živákovému“ charakteru přispívá i slyšitelný potlesk uprostřed některých písní, jako je třeba balada Love on the Rocks, ale zdaleka nejen tam. Podle všeho to musel být úžasný večer pro všechny zúčastněné.