Richard Muller me skutecne zaplasil, jak sam rika v rozhovoru s panem Vlasakem. Byl to v Lucerne velice tezky a depresivni vecer, po nemz slabsi povahy pachaji sebevrazdy. Kdybych neodesel asi 15 minut pred koncem, asi lezim s kulkou v hlave nekde na Vaclavaku. Nekomu se ten radikalni strih mohl libit, ale me ne. Troufam si o sobe tvrdit, ze jsem byl jeho skalni fanda, ale az do vcerejsiho nudneho predstaveni  v Lucerne. Pan Muller se utapi ve svych vlastnich pocitech a problemech a zatezuje s tim okoli. Jednou jsou to drogy, pak zeny a nevera k nim a nakonec vlastni a nevlastni deti. Velice nestastne se mi jevi zidle v Lucerne a nucene uzavreni obcerstveni - vse na popud pana Mullera. Zda-li si dam pivo nebo ne si rozhodnu sam a nepotrebuju k tomu pana Mullera stejne jako k tomu, ze musim 2 hodiny sedet na zadku jako v kine a nesmet se pohnouti. Dekuji pane Mullere,

testem jsem neprosel a Vas koncert priste vynecham

Jindra Zizka