Na sobotu v Holešovické tržnici s kolegy připravili Mladí ladí fest, který dokazuje, že festival jde pořádat i mimo letní sezonu, uvnitř a ještě v rozmezí dvanácti hodin.
Proč vlastně jazz? Kde to všechno začalo?
To si pamatuju moc dobře. Navštívil jsem tehdy Redutu, známý pražský jazzový klub. Do té doby jsem se s jazzem moc nesetkával, možná tak někde v rádiu. Ten večer tam kromě bandy Japonců, kteří do sebe jen ládovali sendviče a hudbu neposlouchali, nikdo nebyl. Šlo vidět, že jde jen o jednu z turistických zastávek.
Možná proto tam nebyl nikdo další?
Jasně, psal se rok 2009 a už tehdy tam vstupenka na celkem neznámou kapelu stála čtyři stovky, což bylo dost. Pivo prodávali za osmdesát korun, hodně laciné víno za šedesát. Byl jsem v šoku, jak nepřátelské prostředí pro většinu lidí to je. O to nadšenější z nás ale byla kapela, která tam právě hrála. Někdo je poslouchal a ještě mluvil česky! Odcházel jsem odtamtud a říkal si, jak obrovská škoda je, že se takto kvalitní a důležitá hudba míjí s českým publikem. Tehdy jsem to vnímal hlavně z pohledu mladého posluchače. Nepřišlo mi správně, že mladí neposlouchají jazz nebo k tomu spíš nemají příležitost.
Přitom jazzovou tradici máme v Česku nebo spíš v Praze silnou.
Je to tak. Za komunismu se na jazz chodilo hodně. Jenže v devadesátých letech se všechny ty kluby staly natolik turistickými, že tradice začala mizet. Prošel jsem tehdy v začátcích všechny kluby a byl to pořád dokola stejný scénář: vysoké ceny a ne moc dobré kapely.
V tu chvíli rovnou přišel nápad na festival?
Na projekt rozměru, který má dnes, jsme určitě neměli ani pomyšlení. Byli jsme čerstvě po střední, uspořádali jazzový večer v La Fabrice, na tehdejší poměry velice úspěšný a přesto jsme prodělali asi dvacet tisíc. Byl to pro nás konec světa. Tomu se dneska hodně směju, protože prodělat dvacet tisíc v kultuře není žádná katastrofa. Takže jsme se rozvíjeli postupně. Pořádali soutěže, pomáhali mladým talentům a pouštěli se do modernějších forem.
Mladí ladí nejen jazz. Holešovická tržnice ožije nadžánrovou hudbou |
Přesto asi někde nastal zásadnější zlom?
Velký skok mezi menším festivalem a akcí, která opravdu rezonuje na hudební scéně, se odehrál okolo roku 2014, kdy jsme sem přivezli Hiromi Ueharu, Marcuse Millera nebo Roberta Glaspera. Rozhodli jsme se do toho tenkrát víc šlápnout a riskovat. Znásobili jsme rozpočet a zaměřili se na jména, která v jazzovém světě rezonovala.
Stačí do toho šlápnout jen ve smyslu rozpočtu? Nebo je třeba muzikantům ukázat, že vaše akce stojí zato?
Všechno dohromady. S Millerem to byly měsíce vyjednávání a stejně jsme měli spíš štěstí, že jsme se trefili do poslední volné neděle, kterou měl. Což sice není úplně ideální termín, ale nakonec jsme tu akci vyprodali. Ačkoliv jsme zůstali asi jen pět tisíc v plusu. On měl velké pochopení pro to, co jsme za akci. Že jsme pro mladé posluchače a nekomerční. Takže jsme se dohodli na honoráři, který byl pro nás tehdy sice velice vysoký, ale na jeho poměry dost slušný.
Ještě něco takhle zabralo?
Taky pomohlo, když jsme udělali větší vizuální rebrand. Ukázali nové logo a obecně se víc zaměřili na na vizuální podobu show. Přece jen to k naší cílové skupině mezi osmnácti a pětačtyřiceti lety patří. Chtějí komplexní zážitek. Bude to dost cítit i v Tržnici o víkendu.
Chtěli krocana
Na co by si tam podle vás měli lidi zajít? Třeba tři tipy.
Moc se těším na MonoNeona. To je poslední basák Prince, držitel Grammy. Flea z Red Hot Chilli Peppers o něm řekl, že je nejlepší basista na světě. Je to sice zástupce stylu, který už je hudebně trochu out, ale pořád hraje hodně dobře. Naštěstí si můžete dovolit do našeho line-upu zařadit i takové jméno, která už sice není hudebně nic objevného, ale zaručí skvělou show. Pak se těším na Yarah Bravu, hodně multikulturní zpěvačka. Na BBC o ní napsali, že by dokázala procítěně zazpívat i nákupní seznam. A samozřejmě musím zmínit projekt Acid Arab. Na to jsem velice hrdý. Je to taková západní elektronika spojená s typickými východními rytmy. Budou fakt dobří.
Hudební hvězdy jsou pověstné svými požadavky na občerstvení, podobu backstage… Máte nějakou takovou zkušenost?
Jasně, asi můžu prozradit, že Marcus Miller od nás vyžadoval pečeného krocana, echt amerického. Začal jsem ho dokonce shánět, pak se mu to ale podařilo rozmluvit.
Nedělají si oni z vás organizátorů tak trochu legraci?
Možná někdy jo, ale z mé zkušenosti je dobré do těch požadavků rýpat. Pak se najednou zjistí, že tam třeba nemusí mít vodku za pět tisíc, ale že stačí lahev za patnáct set. Miller chtěl kromě krocana ještě deset litrů džusových freshů. Jen tak pro sebe. Samozřejmě všechno zbylo. To bylo trochu smutné. Rozdali jsme to, nic se nevyhodilo, ale bylo mi líto, že něco takového chtějí v objemu, který nedává smysl.
Je v tuhle chvíli už celý koncept Mladí ladí jazz výdělečný natolik, aby uživil sám sebe i jádro lidí, který ho tvoří? Dá se tam za patnáct let dostat?
Myslím, že tam ještě úplně nejsme. Záleží to asi koncept od konceptu. Jsme neziskovka a chceme být co nejvíce dosažitelní. Mohli bychom si asi dovolit dělat koncerty za dvojnásobnou cenu, ale to bychom museli změnit cílovku a to není myšlenka celé akce. Máme velice hezkou podporu od magistrátu, pomáhá i ministerstvo kultury, řešíme sponzory, ale tam bohužel stále dost narážíme.
Mluvčí oslav k 17. listopadu: Chceme dostat na Václavák sto tisíc lidí |
Na co?
Většina lidí z byznysu a asi do jisté míry i společnost jako celek roli kultury podceňuje. A já si pořád lámu hlavu tím, jak lidi lépe přesvědčit, že je to bytostně důležitá složka našich životů. Vztahuju to ke schopnosti žít správně demokratický život. Být tolerantnější a otevřenější člověk. To, že se dokážeme konfrontovat s nějakým uměním, znamená, že jsme schopni dialogu. A to je v době, kdy tu máme spoustu nejistoty a kdy se lidé bojí o své identity a nastupuje umělá inteligence, hodně důležité. Adaptace bude naprosto klíčová. Umění může pomoct.
Je pro vás tohle hlavní motivací, proč všechny ty akce pořádáte?
Vlastně ano. Motivuje mě dostávat kulturu k lidem opravdu pravidelně, aby se stala naprosto běžnou součástí jejich životů. Pokud z nás budou nekulturní barbaři a budeme jednorozměrně fungovat jen v mainstreamu, který je ale taky fajn, jen někdy trochu plochý, nebude to pro společnost dobré.
Budete nějak v sobotu reflektovat téma války? Ukrajina, Izrael…
Spontánně se to asi stane, ale tím, že děláme i Koncert pro budoucnost, nemáme potřebu tohle téma tak moc zdůrazňovat tady. Ale jazz samozřejmě je o svobodě, dá se těžko limitovat, nemůže nikdy fungovat v jiných než demokratických pravidlech. Byl velkou součástí americké politiky a diplomacie celou studenou válku.
Význam demokracie se bude brzy připomínat hned dvakrát. Čeká nás 28. říjen i 17. listopad. Druhý jmenovaný svátek je i pravidelným termínem konání Koncertu pro budoucnost. Proč se letos ponese v duchu myšlenky „příroda, člověk, stroj“?
Koncert pro budoucnost nemá svůj název pro nic za nic. Je určitě důležité 17. listopadu slavit a připomínat si, co se stalo, zároveň však nemůžeme uvíznout jen v tom. Je potřeba se neustále bavit o tom, co zlepšit a kam kráčet. Jedna z věcí, která nás organizátory trápí, je třeba nedostatek pozornosti k moderním výzvám.
Které myslíte konkrétně?
Klimatická krize, kulturní války a i ty v mezilidských vztazích. Taky nástup umělé inteligence, robotizace práce, sociální sítě. To jsou věci, které budou demokracii v dalších letech zásadně definovat a musíme na ně upřít pozornost.
Toho je celkem dost.
Jasně, my tam určitě nevyřešíme všechno na světě a ani to nechceme. Na druhou stranu nevyužít takové příležitosti dostat myšlenky do veřejného prostoru, by byla škoda. Přece jen na tom Václavském náměstí vždy stojí okolo sedmdesáti tisíc lidí.
Staráte se o dramaturgii řečníků. Pochybují třeba někteří o tom, jestli promluvit?
Letos mám obrovskou radost, že pro mě vůbec nebyl problém sehnat řečnice. Ženy. Vždycky byly totiž opravdu hodně pokorné, pokornější než muži a vedly s námi diskuzi o tom, jestli tam opravdu patří a mají mluvit. Jestli si to zaslouží. Přitom by si tyto otázky měl pokládat každý. Tedy každý pokorný člověk.
Před davem na Václavském náměstí nevystupují jen oni, ale také vy. To musí být velká nálož energie.
Asi je, ale upřímně mě jako pořadatele nejvíc nabíjí celkový úspěch jakékoliv akce, na které pracuju. Vždycky se stresuju, jestli opravdu lidi přijdou. I když to děláme už tolik let. Takže když už je jasné, že se všechno povedlo, přichází pro mě úleva a začnu si všechno o to víc užívat.
