Scéna z Massenetovy Manon v Metropolitní opeře

Scéna z Massenetovy Manon v Metropolitní opeře | foto: Marty Sohl

GLOSA: Jeptiška či kurtizána. Manon Lescaut v Metropolitní nemá šanci

  • 0
Příběh krásné a přelétavé dívky Manon Lescaut žije v mnoha zpracováních. Francouzskou operní verzi z pera Julese Masseneta odvysílala Metropolitní opera v rámci sezony sobotních kinopřenosů.

Nebývá obvyklé, aby se dvě opery na týž námět těšily stejné či téměř stejné oblibě. Většinou jedna zastíní druhou nebo všechny ostatní. Massenet byl však natolik schopný autor, že se mu s Manon Lescaut podařilo ve zkoušce času obstát i vedle dramatického italského ztvárnění Giacoma Pucciniho. 

Svou Manon psal o něco lehčí rukou než italský kolega, místo tragické vášně jí vtiskl trochu sentimentu, trochu elegance a trochu vtipu. A tuto kombinaci v zásadě vystihl i režisér Laurent Pelly, který děj přesadil z 18. století, kde se odehrává v původní literární předloze abbé Prévosta, někam ke konci 19. století, tedy do doby vzniku díla, kdy samozřejmě ženská emancipace stále ještě nebyla hotovou věcí a kurtizány patřily k „bontonu“.

Jednoduchá scéna takříkajíc několika tahy vyjadřuje obsah: obrysy města, malé podkrovní hnízdečko lásky připomínající domeček na kuří nožce, pařížskou promenádu, hráčské doupě i ponurou přístavní ulici. Dav mužů ve fraku krásnou Manon chtivě sleduje - Pelly neopomenul zdůraznit, že tehdejší společnost byla do té míry patriarchální, že Manon od počátku nemá šanci. 

Pro dívky bez věna se v podstatě nabízela jen dráha jeptišky či kurtizány. Nicméně to je jednak pravda, a jednak se režisér zdržel polopatické aktualizace do dnešního, úplně odlišného světa (na rozdíl třeba od Richarda Eyerea, jenž Pucciniho Manon Lescaut umístil do druhé světové války).

Massenetovu Manon odvysílala Metropolitní opera poprvé roku 2012, tehdy s Annou Nětrebko, jež se od té doby prozpívala k jinému repertoáru (v letošní sezoně v kinech ztvární Pucciniho Tosku). Teď dostala v titulní, lyricko-koloraturní roli šanci americká sopranistka Lisette Oropesa, která už vystupovala v několika kinopřenosech, ale spíš v menších či vedlejších úlohách.

Od začátku se snažila působit mile a rozpustile, přesto bylo (aspoň před kamerou) znát, že nezkušenou teenagerku snaživě „hraje“. Postupně však její výkon nabýval na přirozenosti, nejsilnější byla v závěrečné „umírací“ scéně. Z jejího zpěvu si člověk odnesl dojem, že je to pěkný, ale zase ne nějak výjimečný hlas, že má vše dobře naučené, včetně francouzštiny, ale že nejde o nijak jedinečný výkon. Některé výšky navíc zněly „přiškrceně“. V dubnu příštího roku by měla mít Oropesa první sólový recitál v Praze, takže si bude možno udělat obrázek z živého výkonu.

Jevištním charismatem ji jasně překonal americký tenorista Michael Fabiano coby rytíř des Grieux, kterého hraje jako nejen zoufale zamilovaného, ale přímo chorobně posedlého. Může těžit z vizáže filmové hvězdy, ovšem svůj mocný, temný hlas nemá pod kontrolou, zpívá spíš „přírodou“, nikoli na technickém základě, podobně jako loni v Pucciniho Bohémě; ve francouzské hudbě, jejíž citovost není tak přímočará jako v italské, jeho způsob zpěvu působí přehnaně až nepatřičně.

Z představitelů dalších figurek zmiňme polského barytonistu Artura Rucińskeho v úloze bratrance Manon nebo tenoristu Carla Bosiho coby jejího mstivého ctitele Guillota. A také basistu Kwangchula Youna, jenž v menší roli rytířova otce vystihl portrét člověka, pro nějž je rodinná čest a navenek spořádaný život zákonem.

Do konce roku ještě Metropolitní opera odvysílá Pucciniho Madame Butterfly (9. listopadu) a Achnatona od Philipa Glasse (23. listopadu).