Otázka tedy je, jaké by Pražské jaro do budoucna mělo být. Zůstat klidným domáckým festivalem se zavedenými rodinnými rituály, nebo se přeměnit na výbojnou událost, před níž ostatní tuzemský kulturní život ustoupí stranou? Určitě to druhé! Jenže v současnosti si lze těžko představit, že Pražské jaro prostoupí přinejmenším celé centrum města, že jím budou žít obchodníci od majitelů luxusních restaurací a hotelů až po prodavače párků a že na vlastní dramaturgické jádro se nabalí další umělecké i společenské aktivity, jdoucí až na hranici nonkonformnosti. Zatím má Pražské jaro svůj pietní akt na Vyšehradě, další, vesměs nudný akt na Staroměstské radnici a vyjížďku do Křečovic k hrobu Josefa Suka. A také své bleděmodré praporky v ulicích. Je to všechno jaksi ztuhlé a stereotypní.
Na druhou stranu nutno připustit, že nové festivalové vedení v čele s Romanem Bělorem se o dravějším způsobu „zviditelnění“ snaží přemýšlet. Letos poprvé vyšly inzeráty v prestižním britském časopise Gramophone a objevila se i avíza na francouzském hudebním televizním kanálu Mezzo. Rýsuje se prý znovuobnovení trvalejší spolupráce s Českou televizí.
Pražské jaro si ze své podstaty stále drží pověst vrcholu sezony. I když on je to spíše takový pahorek nad nížinou. Při sledování letošního ročníku se opět vnucovaly pochybnosti, zda vše v programu musí být, zda všichni umělci dosahují patřičných kvalit, zda festival někdy nepřipomíná spíš atraktivní pokračování běžné koncertní sezony českých umělců, zda se některé tváře příliš neopakují (to se bohužel týká i předběžného programu příštího ročníku), zatímco jiné v Praze postrádáme, zda divadelní řada má smysl ve stávající „přidružené“ podobě.
Letošní ročník upřel dramaturgickou pozornost na Igora Stravinského, od jehož narození tento rok uplyne 120 let. Z uměleckého hlediska několik koncertů vysoce převýšilo průměr: na prvním místě vystoupení Oslo Philharmonic Orchestra s šéfdirigentem lotyšského původu Marissem Jansonsem. Jen na okraj: tihle Norové dokázali přes dvacet let žít s jedním šéfem, navíc Nenorem (a on s nimi samozřejmě). Přínosem rozhodně byla řada pěveckých recitálů a událostí se bezesporu stala i světová premiéra oratoria Sylvie Bodorové Juda Makabejský; svým záskokem za Maxima Vengerova nadchnul houslista Gidon Kremer.
Hladinu rozčeřil svérázný turecký klavírista Fazil Say, jenž hrál s pomocí počítače Stravinského Svěcení jara sám se sebou. Senzacechtivému publiku však zároveň podsunul i Bacha. Say chce vyprovokovat diskusi o možnostech prezentace klasické hudby pro současné publikum, a to je správné. O jeho koncertu vznikne dokumentární pořad. Doufejme, že bude nápaditější než většina jiných televizních snímků z oblasti klasické hudby, jejichž invence se často vyčerpá záběrem na mluvící hlavu strnule sdělující divákům, že „vážná hudba není vážná“.
5. června 2002 8:43
