Těleso vzniklo po válce z členů Pražské německé filharmonie i dalších německých hudebníků vypovězených z Československa. Dnes je typickým „globalizovaným“ tělesem v tom smyslu, že ho tvoří ne jedna, ale množství (v tomto případě 21) národností. Každopádně jejich pozvání bylo sympatickým gestem.
Bedřich Smetana: Má vlastBamberští symfonici Jakub Hrůša Pražské jaro, Obecní dům, 12. května 2019 |
„Bamberští“ na Pražském jaru v minulosti hostovali několikrát a většinou působili jako orchestr slušné střední třídy. Jejich letošní koncert byl nejlepší.
V současnosti mají příjemně měkký, sytý, kulatý zvuk a kvalitní hudebníky. Pokud by se mělo jejich a Hrůšovo podání Mé vlasti charakterizovat, pak asi jako lyrické, důstojné až monumentální.
Hrůša volil volnější tempa, do popředí vyvstávaly klidné zpěvné pasáže spíš než ty dramatické, spíš lyrika než epika. A když lyrika, tak přírodní - nejlépe se poslouchala báseň Z českých luhů a hájů, vpravdě rozkošatělá a plná života. Úvod Šárky byl jaksepatří „úderný“, i když celý příběh už se dal v minulosti slyšet kontrastnější, dramatičtější. Milostný výjev Šárky a Ctirada byl ovšem líbezný.
Zatímco vstupnímu Vyšehradu monumentalita seděla a neztrácelo se napětí, od začátku Tábora a poté i v Blaníku jakoby už jí začalo být příliš, jakoby snaha vypracovat fráze šla na úkor jejich nepřetržitého „tahu“, takže se vkrádal pocit, že provedení balancuje na hraně rozvleklosti a těžkopádnosti, nebo snad i únavy.
První dojmy ze zahajovacího koncertu však byly lepší než třeba roku 2015 z výkonu Symfonického orchestru Severoněmeckého rozhlasu a dirigenta Thomase Hengelbrocka.
Loňské provedení České filharmonie s Tomášem Netopilem ovšem letošek nepřekonal - i když toto srovnání není jistě spravedlivé. Stejně jako srovnání s Vídeňskými filharmoniky z roku 2017, kteří každou námitku proti pojetí dokážou umlčet nějakou geniální protihodnotou. To jsou prostě jiné umělecké dimenze. Jakub Hrůša však bezesporu odvádí v Bamberku dobrou práci.
