Když jsme se s vámi domlouvali na fotografování, původní představa byla zvěčnit vás ve fraku. To jste ale striktně odmítl. Proč? Nemáte rád fraky?
Ne, to ne, ale myslím si, že by to byla umělá fotka, taková póza. A pózované dirigentské fotografie nikdy nedopadnou dobře. Náš pohyb, to gesto, to jsou věci, které jsou funkční, a když tu funkčnost odstraníte, vznikne jen takový podivný škleb. Viděl jsem hodně fotek dirigentů po stěnách nejrůznějších koncertních sálů a věřte - já poznám, která je z ateliéru a která je přímo z koncertu.
A fotíte se vůbec rád?
Myslím, že to jen málokdo, a já taky ne. Na to jsou zvyklí manekýni, herci, ale já ne. Snáším to. Nepředvádím se rád.
Nechci na pódiu umřít.
Chci se tak nenápadně vytratit.
Libor Pešek Narodil se 22. června 1933 v Praze.
Vaše kariéra je hlavně spojována s vaším jedenáctiletým působením u Královské liverpoolské filharmonie. Tam jste v roce 1996 skončil, co tedy děláte teď? Jste pořád ještě dirigent?
Dirigování absolvoval na AMU v roce 1956.
V roce 1963 se stal dirigentem Severočeského symfonického orchestru v Teplicích, od roku 1970 stál osm let v čele komorního orchestru v Pardubicích.
S Českou filharmonií poprvé spolupracoval v roce 1972, počátkem osmdesátých let se stal šéfdirigentem Slovenské filharmonie.
V roce 1985 dostal výjimečnou nabídku na post šéfdirigenta Liverpoolského královského symfonického orchestru, kde nakonec zůstal jedenáct let.
Od roku 1996 je na volné noze a spolupracuje s několika významnými světovými orchestry. Jeho nahrávky se počítají na desítky, vydal například komplet všech symfonií Antonína Dvořáka.
Před šesti lety mu anglická královna Alžběta II. předala v pražském Rudolfinu Řád rytíře britského imperia.
Libor Pešek má syna Filipa, který se však nevydal po otcových stopách - je vědec, vystudoval matematiku a fyziku.
No ano!
A kde vás lze při práci vidět?
Jsem na volné noze. Když jsem se rozhodl odejít z Liverpoolu, rozhodl jsem se zároveň nemít stálé angažmá, nemít vlastní orchestr.
Máte hodně nabídek?
Až moc. Ze Skandinávie, ze Spojených států, z Dálného východu. Pořád něco.
Musíte nebo můžete odmítat?
Nemohu odmítat tolik, kolik bych chtěl.
Jak to, říkal jste, že jste na volné noze.
Ale mám svůj managament - ještě v Anglii, v Londýně - a ti pochopitelně chtějí, abych pracoval co nejvíc, poněvadž mají dvacet procent z mého hrubého příjmu. Máme však takovou tichou dohodu, že jednu třetinu věcí mohu odmítnout...
Neláká vás odmítat všechno a užívat si poklidného života pražského penzisty?
Ale já už jsem penzistou osm let! Od svých šedesáti let pobírám důchod.
Vy jste vždycky odváděl daně a pojištění v České republice?
Ano, jistě. Ale víte, s tím penzistou je to relativní. Sama asi víte, že mnozí dirigenti jsou důchodového věku. Já říkám, že dirigentovi stačí, aby udržel myšlenku, taktovku a aby stál na nohou. Někteří moji kolegové také přímo na pódiu zemřeli, nebo je odtud odvezli do nemocnice.
To je i vaše představa o konci kariéry?
Právě že ne! Já bych se chtěl tak postupně ze scény vytrácet. Hrát míň a míň...
Tak do ztracena.
Tak.
I člen filharmonie někdy musí dostat výpověď
Hodně lidí, speciálně mužů, si přeje, aby za výsledek jejich práce odpovídali právě jen oni, aby si v tom lepším případě mohli říct, tak tohle se mi podařilo, to jsem udělal dobře. To přece dirigent říct nemůže. Výsledek jeho práce - koncert, hudební nahrávka - je závislý na mnoha faktorech, které on sám nemůže při nejlepší vůli stoprocentně ovlivnit. Je to tak? A když ano, vadí vám to?
To jste popsala dost přesně. Závislost na mnoha okolnostech k mé práci skutečně patří. A samozřejmě, že to člověku vadí, protože se výsledek skládá z toho, co přinesu já, a z toho, co je orchestr schopen a ochoten realizovat. To nemusí být vždycky příjemné. Na druhé straně ovšem orchestr vytvoří něco, co jsem si při své přípravě ani nedokázal představit. Na to musím reagovat a společně pak celou představu posuneme někam trochu jinam. Je to jako u hokejového špičkového týmu. Trenér, myslím, nemůže nikdy předem říct, jak se bude ten který zápas vyvíjet.
Orchestr, to je seskupení několika desítek lidí, někdy jich je i přes sto, pokud se nepletu. To je dost vysoké číslo na to, aby někdo z nich občas selhal. Buď lidsky, že nezapadne do kolektivu, nebo technicky, že takzvaně kazí. Co pak s ním?
To se bohužel občas stává, hudebníci jsou také jenom lidé. Dorbné chybičky a nedopatření se přejdou. To je jako když v dobré restauraci rozlijete víno. Taky se nikdo neotočí. Ale pokud se jednomu hráči delší dobu nedaří, musí se to řešit.
Vy osobně jste musel někoho z orchestru vyloučit?
V Liverpoolu jsem byl jedenáct let a za tu dobu jsme se museli rozloučit se třemi pány. Se dvěma kvůli věku a s jedním, protože... no nehrál dost dobře a už i jeho kolegové z toho byli nervózní. Vyřešilo se to sice noblesně a s náležitým odstupným, ale musím říct, že to je jedna z nejnepříjemnějších věcí, která se může šéfovi orchestru přihodit. To je také jeden z důvodů, proč už nechci stálé angažmá.
Není ticho jako ticho
Kolik existuje lidí, kteří při poslechu skladby dokážou poznat, kdo a jaký orchestr diriguje?
Asi moc ne. Ani skuteční odborníci kolikrát z nahrávky nepoznají, kdo orchestr řídí. Jsou to kolikrát zajímavé kvízy, kdy si experti anonymně pustí jednu stejnou větu symfonie ve více provedeních a pak vzájemně srovnávají svoje postřehy a názory. Kolikrát zjistíte, že nevědí, kdo drží taktovku. Ale pokud mají určit nejlepší nahrávku, tak to vlastně ani nevadí.
Vy to poznáte?
V mnoha případech ano. Rozhodně většinou podle zvuku rozpoznám orchestr, který hraje.
A jsou tedy schopni to poznat i obyčejní posluchači?
Někteří možná třeba svého oblíbeného poznají. Ale víte, myslím, že to není nutné. Lidé vůbec nemusejí pronikat do toho, jak hudba vzniká. Hlavně, že jí vnímají. Citlivé a zkušenné posluchače mám nejraději a také je to v sále znát, když tam takoví jsou.
Jak je poznáte? Vždyť zpravidla stojíte zády a diváci jsou buď zticha a poslouchají, nebo pak po skončení tleskají?
Tak třeba potlesky jsou nejrůznějšího druhu. Od takového šumění jako prší až po nadšení a výkřiky "Bravo". Ale i ticho dovede mít různý obsah. Dovede být nabité soustředěním, napětím ale i nudou. Někteří sólisté nebo i dirigenti nemají rádi, když se kašle mezi větami. Mě to nevadí. Chápu, že se lidé v publiku potřebují po napjatém soustředění na chvíli uvolnit a třeba si odkašlat.
Atmosféra také hodně závisí na počtu lidí, na akustice v sále, mě pořád není jasné, jak poznáte vnímavé publikum?
Věřte, prostě to poznám. Zvláště při pomalých větách psychické napětí někdy lomcuje sálem. To pak víme, že jsme publikum chytli.
Řekla bych, že během koncertu máte své práce dost, pak tedy oceňuji, že si všímáte i takových věcí.
Jsou v tom desítky let praxe. Vnímám to podvědomě. Je to automatická kontrola. Koncert nevytvářejí přece jen lidé na pódiu, ale i ti v publiku. Také proto mám rád živé nahrávky.
Někdo má periferní vidění, vy máte periferní slyšení.
(smích) Jsou to takové antény, které má asi člověk v zádech.
Bojím se, že prázdných míst v sálech bude přibývat
Když jste zmínil nahrávky. To je něco, co zůstane déle než třeba zážitek z koncertu. Přesto jsem slyšela, že vy ty své moc rád neposloucháte. Snad jen těsně po tom, co vzniknou. Proč?
Protože mě to nebaví. Je to jako když se pořád díváte do zrcadla. Já se do něj dívám jenom proto, abych se podíval, jestli jsem se dobře oholil. Ale neprohlížím se v něm. Raději si poslechnu nahrávky jiných lidí, dostanu nové impulsy nebo se poučím. Proč poslouchat ty svoje? Moc si na sebe nepotrpím.
Abyste třeba našel případné chyby a příště se jich vyvaroval.
No ano! Chyby nacházíte všude. Ve svých věcech i v cizích. Jsou-li to je drobné chyby na kráse, nemohou ohrozit velký muzikantský výkon.
Co rád posloucháte?
Jazz a pop-music šedesátých let.
Českou nebo světovou?
Oboje. Beatles, Simona a Garfunkela, Boba Dylana, ty mám rád. A z těch českých... nemám asi nějakou skupinu, asi vás zklamu..., i když, vlastně ano - Olympic. Umělci ve svém oboru. Ze všeho nejvíc ale miluju zvuk big bandu.
A naše současná pop-music se vám nelíbí?
Ráno poslouchám Radiožurnál a co tam člověk slyší za muziku, to je opravdu hrůza. Mechanická hudba. Minimalistické omílání několika tónu či slok - totálně bez nápadu.
Může mít to, co lidi poslouchají z rádií nějaké negativní účinky, které se třeba za čas projeví?
Je to oblbující. Lidi ztrácejí měřítka, ztrácejí vkus.
A může se to projevit v tom, kolik lidí bude chodit na vážnou hudbu, kolik jich bude umět ji vnímat?
V tomto jsme hodně skeptický. Očekávám, že lidé budou na počátku třetího milénia chodit na vážnou hudbu míň a míň. Je ale možné, až se dotknou dna, začne je bavit něco hlubšího a komplikovanějšího.
Jste skeptický proto, že vaše publikum stárne, nebo proto, že se na koncertech objevují lidé, kteří hudbě nerozumějí a chodí na na ni jen z nějaké společenské povinnosti?
Kdyby na ni chodili ti, kteří jí nerozumějí, byla by to senzace! Protože když budou chodit, časem porozumějí. Smutné je to, že na běžných koncertech vidím v sálech stále častěji prázdná místa a naše hlavy šednou a šednou.
Čím méně orchestr hraje tím méně prodělává
Stalo se někdy, že by zanikl orchestr proto, že neměl pro koho hrát?
U nás o něčem takovém zatím nevím, ale po světě orchestry zanikají. A to z prostého důvodu: nedostatek peněz. Orchestr je velmi prodělečná záležitost. Nejlacinější je například orchestr, který nekoncertuje. Každý koncert totiž přidá cifru do kolonky finančních ztrát.
Opravdu? Neexistuje orchestr, který by vydělával?
Nevím o něm.
Ani díky nahrávkám, filmové hudbě?
Ty věci se neplatí tak, aby se tím těleso mohlo uživit. Proto jsou orchestry zpravidla financovány ze třetiny státem, třetinu dává město a zbytek sponzoři. Když jeden z těch článků vypadne, je zle. A to jsou hudebníci placeni v některých zemích Evropy dost průměrně.
Když jste byl v čele orchestru, musel jste vykonávat hned několik povolání, kromě dirigování jste byl manažer, personalista. Dokážete si představit pro sebe jiné povolání než máte nyní?
Teď už ne, ale kdybych byl mladší, líbilo by se mi být kameramanem. Připadá mi zajímavé pozorovat svět ze svého úhlu a tím interpretovat, jak ho vidím. Anebo spisovatel. Být sám, nebýt pořád s tolika lidmi, mít své soukromí. To by se mi taky líbilo. Jen mít ten talent.
Řekl jste soukromí. Máte ho tady v Praze? Poznávají vás lidé na ulici.
Někdy ano. Ale je mi docela příjemné, když nejsem příliš vidět.
Možná až tady budete déle, tak se to změní. Všimla jsem si, že "doma" říkáte Praze. A to i když jste byl tak dlouho v Británii. Souvisí to s tím, že jste v Liverpoolu vlastně neměl domov v pravém slova smyslu, protože jste bydlel v hotelu? A proč jste v něm vlastně tak dlouhou bydlel, to se mi zdá zvláštní?
Bydlel jsem v něm, protože mi tam nic nechybělo. V Anglii jsem byl většinou sám a hotel mi poskytoval servis. Já se o sebe neumím moc postarat, nebaví mě uklízet a tak. Ve velkém hotelu je příjemný ruch, člověk se necítí tak sám a chce-li soukromí, zavře dveře pokoje a pověsí cedulku "Prosím, nerušit".
To v tom hotelu máte pořád rezervovaný pokoj?
Ne, to ne. Dostávám ale většinou stále ten samý: číslo 217.
Teď vám v něm někdo bydlí?
No určitě, není přece můj! To by se mi pěkně prodražilo.
Dirigovat se dá i s jehlicí na pletení
Kde se dá sehnat taktovka a jak velký pro vás má význam? Potřebuje třeba nějaký speciální typ?
Taktovka, taktovka... ona to je na jedné straně jen taková hůlka. Na straně druhé je složité tu správnou sehnat. Mám rád lehké a poměrně dlouhé taktovky a musím říct, že i v takových slavných hudebních centrech, jako je Berlín, Paříž, Londýn, se člověk hodně naběhá, aby sehnal tu správnou. Když ji ale najdu, vydržím s ní celá léta.
Nelámete je...
Ne, ani to nejde. Jsou vysoustruhované ze speciální umělé hmoty...
Já jsem myslela, že jsou ze dřeva.
Ne ne. To bývávaly a ty se opravdu lámaly.
A kde se tedy kupují, normálně v hudebninách?
V obchodech s hudebními nástroji. Větší obchody mívají i kolekci taktovek vystavenou většinou ve váze na pultě, ale ty dobré se musejí těžce shánět.
A co je to "dobrá taktovka"?
Musí se dobře držet v ruce a musí být tak dlouhá, aby na ni bylo vidět. Ale není to až tak hrozně důležitá věc. Dá se dirigovat se vším. Jednou jsem byl na turné v severním Španělsku a zjistil jsem, že jsem si taktovku nechal v Praze. Ani kustod žádnou neměl a tak jsem to turné komplet oddirigoval s pletací jehlicí, kterou jsem si půjčil od harfistky.
Poznal to někdo?
(smích) Myslím, že to věděla právě jen ta harfistka.
Tak taktovka není zas tak důležitá.
Je to jako když má truhlář svůj oblíbený hoblík. Nic víc.
Sledují při hře hudebníci spíš taktovku anebo třeba váš výraz obličeje?
To je zvláštní otázka. No... oni se asi ponejvíce dívají do not, protože party nemohou znát zpaměti. Nicméně periferním viděním dirigenta sledují. Vnímají nejen jeho gesto, ale především taktovku. Hráč orchestru chce totiž především vědět, kde je doba, eventuelně kdy má nastoupit. Mezi některými hráči je třeba vzdálenost dvaceti metrů, takže se pochopitelně nemůžou dobře slyšet. Dirigentův základní úkol je udržet orchestr pohromadě. Celkový výraz jeho fyzické přítomnosti je ovšem pro obsah hudby také velmi důležitý.
A divák ho nevidí...
No, to většinou ne.
Neruší někdy diváky samotná rozpohybovaná postava dirigenta?
Možná že ano, ale vždycky přece mohou zavřít oči.
Umělci se v politice moc neosvědčili
Proč není víc žen-dirigentek?
Ale ony jsou a znám dost velmi dobrých!
Dirigent bývá obvykle starší muž, takže představa mladé dirigentky, ta je dost neobvyklá.
A pokud je navíc ještě hezká, hrozí, že se hudebníci budou dívat a soustředit na všechno možné, jen ne na hraní. Ne, vážně: je to všechno otázka autority. Buď je, nebo není. A je jedno, jestli ji má muž nebo žena.
Jednou jste řekl, že máte rád ženy, které jsou chytřejší a bystřejší než vy. Platí to?
Ano, to ano!
Jak to poznáte, že je bystřejší?
To není tak těžké: jedna moje dávná přítelkyně mi říkávala, že být bystřejší než já, není až tak těžké. Mám chytré a vzdělané ženy rád a necítím se s nimi v defenzivě. Je-li k tomu taková žena ještě hezká, je to dar přírody - koncert!
Vy jste takový typ, který by se pěkně vyjímal například na volebních billboardech. Zkoušel vás někdo oslovit?
Ano, několikrát mě oslovily různé politické strany, jestli bych nechtěl kandidovat do Senátu. Okamžitě jsem to odmítl. To vůbec není moje parketa. Myslím, že pokud někdo chce do politiky, měl by mít patřičné vzdělání - právník, ekonom, sociolog a tak podobně. Aby věděl, jak společnost funguje. Připadá mi, že přítomnost umělců v politice byla doposud - až na čestné výjimky - dost neúspěšná. Mě by to ani nebavilo a taky si o parlamentu myslím své a vidím tam spoustu lidí, s nimiž bych nechtěl zasedat v jedné místnosti.
Třeba byste je právě vy vyměnil.
Ne, nemám do toho sebemenší chuť. Na takové nabídky říkám: na to okamžitě zapomeňte! Bude-li se vám dvořit někdo, o kom víte, že určitě nechcete, asi byste taky řekla, ať vás vynechá a nebudete chodit okolo horké kaše!
A chodíte často okolo, pane Pešku? Třeba okolo té horké kaše?
Pokud se týká té politiky, tak to rozhodně nechodím.
 Dirigent Libor Pešek. |
 Dirigent Libor Pešek. |
 Dirigent Libor Pešek. |
 Dirigent Libor Pešek. |
 Dirigent Libor Pešek. |
