Péči o Mozartův odkaz má pražské Národní divadlo v popisu práce. Jenže současnému vedení Opery se nedaří nic pamětihodného vyprodukovat. Vlastní inscenace, jako Kouzelná flétna či Figarova svatba, dopadají sotva průměrně, Don Giovanni s Plácidem Domingem, na němž se divadlo spolupodílelo, pak vstoupil do dějin pouze jako bombastická společenská akce, nikoli zásadním výkyvem uměleckého kyvadla.
W. A. Mozart: La clemenza di TitoDirigent: Marc Minkowski Stavovské divadlo, 10. května 2018 |
Mnohem skromněji, téměř bez propagace, se ve čtvrtek uskutečnilo koncertní provedení Mozartovy opery La clemenza di Tito. Ta vznikla na objednávku českých stavů ke korunovaci Leopolda II. českým králem a ve Stavovském, tehdy Nosticově divadle zazněla poprvé v září 1791. Děj se točí kolem římského císaře Tita, obklopeného intrikami a touhou po moci, ale natolik velkorysého, že nakonec ustoupí od potrestání spiklenců. Stavovské divadlo nebylo zcela zaplněné, ale před orchestrem Národního divadla stanul skutečný dirigent a praktik, Francouz Marc Minkowski, českému publiku známý mimo jiné i díky společným projektům s Magdalenou Koženou.
Dopad by byl možná sugestivnější, kdyby Minkowski přijel i se svým ansámblem dobových nástrojů Les musiciens du Louvre, neboť ani sebevětší génius by během omezeného počtu zkoušek a v běžném divadelním provozu nedokázal zázrak. Nicméně i tak se Minkowskému povedlo s orchestrem rozehrát více dramatu a kontrastů než Domingo. Taková spolupráce by orchestru mohla jít k duhu, ovšem musela by být dlouhodobější.
Minkowski si přivedl i vlastní zpěváky, a tak se daly slyšet výkony na dobré až velmi dobré úrovni, vybočující z českého standardu. Zvláště představitelka ctižádostivé Vitellie, lotyšská sopranistka Inga Kalna, zaujala sytým, vyrovnaným a pružným hlasem a vyzrálým přednesem. Francouzská mezzosopranistka Ambroisine Bré v roli Sexta předvedla, že i s menším hlasem se dá efektivně zacházet, stejně tak i Lea Desandre coby Annio. Titulní roli zpíval norský tenorista Bror Magnus Todenes kovovým štíhlým hlasem, který byl ale ve výrazu dost strnulý. Domácí pěvci Markéta Böhmová a Jan Šťáva ztvárnili menší role Servilie a Publia.
Orchestr seděl na jevišti, kam se nicméně vešel i stolek se zrcadlem a pár rekvizit. Zpěváci hráli víceméně jako v divadelní inscenaci a dlužno dodat, že podstatně méně improvizovali než jejich kolegové při „akci Domingo“. Nebo aspoň méně okatě. Na druhou stranu se po některých velkých áriích přicházeli děkovat a potřásat si rukou s dirigentem, takže vzniklo něco mezi rybou a rakem. Celkově to byl nejlepší Mozart, jaký se v Národním divadle dal poslední dobou slyšet. Je ovšem příznačné, že šlo o jednorázovou akci, která se zopakuje pouze jednou, a to dnes.
Kromě Mecenášského klubu ND ji finančně podpořil i Bohemian Heritage Fund. Oběma přirozeně patří dík, toto ale není řešení umělecké situace Opery Národního divadla, speciálně ve vztahu k Mozartovu dílu. Národní divadlo je repertoárová scéna, která má svůj repertoár obohacovat špičkovými inscenacemi ve špičkovém obsazení. Dva večery s Markem Minkowským a jeho pěvci problémy zlaté kapličky jen povrchně zamaskovaly.
