Blues Alive, Cephas & Wiggins

Blues Alive, Cephas & Wiggins | foto: Ivan Prokop

Kvůli Blues Alive klidně vynecháte i fotbal

Mezinárodní festival Blues Alive prožil v Šumperku svůj dvanáctý ročník. Jako obvykle mísil bluesové dvanáctky s dalšími styly a jako obvykle mu to prospělo.

Oproti minulému ročníku Blues Alive expandoval v prostoru (jeden ze satelitních koncertů se poprvé konal v Maďarsku), jeho časové a programové struktury zůstaly zachovány. Festival opět nabídl zahřívací čtvrteční koncert (Michal Prokop a Vladimír Mišík), dva hlavní večerní bloky a v sobotu odpoledne tématický koncert, tentokrát zasvěcený romským kapelám. Přinesl žádoucí konfrontaci domácí bluesové scény se sousedy (tentokrát pohříchu bez slovenských reprezentantů), exkurzy za hranice žánru a samozřejmě i hosty z kolébky blues.

Páteční večer se rozjížděl trochu ztuha: dietní produkce domácích Dr. B.lues, to byl jediný dramaturgický lapsus letošního ročníku. Hned následující set polského J.J.Bandu už bylo jiné kafe. Nadupaná bluesrocková sestava se znamenitými sólisty (zvláště klávesistou a hráčem na foukací harmoniku) je přesně to, co vyhovuje publiku, které příliš nehoví dramaturgickým experimentům. Z Polska obvykle přijíždějí znamenité zespóly, a J.J.Band to jen potvrdil.

Na Vlastimila Třešňáka útočila dle kuloárových zdrojů jakási choroba, na pódiu to ale poznat nebylo. Expresivní podání skvělých textů – na Blues Alive se obvykle na slova příliš nereaguje, Třešňák (a v sobotu Baumaxa) tvořili výjimku – podepřel hutný zvuk jeho bandu. Třešňákův Skopolamin je jedním z alb roku, což bylo opět dokázáno.

Páteční program přirozeně gradoval na závěr. Američan Frank Morey zahřál publikum na provozní teplotu hlavním hvězdám večera, Johnu Cephasovi a Philu Wigginsovi. Ti dva byli k neutahání, vynikali bezprostředností a publikum jim jejich piedmontské blues jak z učebnice jedlo horké.

Cephas & Wiggins vůbec prokázali značnou výdrž. Nejenže si střihli ještě jeden regulérní koncert v rámci popůlnočních jamsessionů v nálevně U Dřevařů, ale kolem čtvrté ranní se nečekaně zjevili v legendárním, démonickém nonstopu Dakota, evidentně se zájmem dokonat dílo noci. Bylo tam na ně ale příliš nahuleno a tak se afterparty nekonala.

Za sobotní romské okénko by dramaturgie zasloužila pochvalu před rozvinutou bojovou zástavou. Therne Čhave, Gulo čar i Gipsy.cz osvěžili program a rozpumpovali publikum, probírající se z horečky páteční noci. Asi největším překvapením byli první jmenovaní – to, co zní z desky krapet suše, najednou získalo náboj a švih.

Gulo čar vnesli na Blues Alive třeskutý funk, i když by bylo žádoucí doplnit dechovou sekci, byli by pak ještě průraznější. A Gipsy.cz korunovali dílo odpoledne. Prozíravě vynechali r'n'b doják Jednou a zvolili hybnější kousky, zahrané s jistotou a drajvem. Pamětník si vybavil, jak před třemi lety vyhnal Chris Thomas King hiphopovým spodkem část publika ze sálu, tentokrát šel (romano) hip hop přítomným k duhu. A Gipsy před koncertem evidentně pojedl vtipné kaše.

Sobota přinesla ostře sledovaný koncert Xaviera Baumaxy. Buránek regionálního formátu inzeroval speciální bluesový blok: leckdo za tím tušil nějakou boudu. Nakonec z něj nic nebylo, hrál to, co obvykle. Bylo zřetelné, že publikum bylo na vážkách, jestli Baumaxu akceptovat čili nic. Ale ten dobrý muž si ho omotal kolem prstu vhodně volenými písněmi (skrze Romale Rap osobitě navázal na odpolední blok) i třeba způsobem. jak rafinovaně pohaněl Richarda Krajča. Xavi na hrad!

Ještě předtím potvrdil další polský ansámbl sílu delegátů Rzeczipospolité. Teenage Blues zaujali svižnou hrou a především výkony harmonikáře, který do svých sól míchal více či méně případné písně, od Walking By Myself po In The Summertime. Po Baumaxovi následoval dramaturgický tah „ze zajištěné obrany“, domácí Blues Session s kalandrovskými písničkami a čísly Olina Nejezchleby z časů jeho působení u Mišíka.

První půli sobotního večera dovedl do finále Gwyn Ashton, Australan vizáže Roryho Gallaghera ze zvěčnělých Taste. Pokud mne paměť neklame, od vystoupení Boba Loga III. před sedmi lety to byl první one man band, typ, který si sám obhospodaří kytaru, zpěv i bicí. Ashton se ukázal co muž zemitého projevu, který dovede čtyři z pěti kytaristů přimět k debatě o zvucích, které ze svého nástroje dokáže vyloudit.

Největší pitomostí, kterou člověk na Blues Alive mohl letos udělat, bylo zmrhat koncert No Blues. Velmi přibližné vodítko k jejich počínání poskytuje jedno číslo z jejich repertoáru, zeppelinovská Nobody Faults But Mine v tom podání, jaké Page a Plant zanechali na albu No Quarter. Etno na Blues Alive? Ano!

Joe Louis Walker dílo byl logickým a naprosto důstojným finalistou. Starý mistr se znamenitými spoluhráči si v závěru pozval na pódium Gwyna Ashtona a část No Blues a společnými silami korunovali dílo ne odpoledne, ne dne, ale celého festivalu.

V sobotu večer kolidoval s Blues Alive kvalifikační zápas našich fotbalistů se Slováky. Jsem postižený potřebou nevynechat žádný mač Klekí Petrových boys, tentokrát jsem ho asi po třech letech poprvé vynechal. Snad to o přitažlivosti letošního ročníku Blues Alive vypovídá dostatečně výmluvně.