30 Seconds To Mars - koncert - Sazka Arena Praha (12. června 2007) | foto: Jiří Koťátko, MF DNES

Kluci z 30 Seconds To Mars jsou úděsní herci

Ještě před tím, než vtrhli na pódium pražské Sazka Areny coby předskokani Linkin Park, poskytli kalifornští rockeři 30 Seconds To Mars rozhovor časopisu Filter.

Před interview jsme dostali jasné instrukce. Neptat se na význam názvu kapely, neptat se na význam názvu posledního alba a rozhodně se neptat na hereckou kariéru frontmana Jareda Leta.

Když pánové dorazili, nejprve zulíbali všechny přítomné novináře. Po dvacetiminutovce s "božským" Jaredem a kytaristou Tomo Milicevicem mě ale přepadla nutkavá obava, zda nejsou jejich fanoušci nevědomky stoupenci podivné sekty, která na to jde přes muziku a Jaredovy modré oči, a zda tahle kapela nepřijala název druhé desky (A Beautiful Lie – krásná lež) za své krédo.

Jak to vypadalo v domě Letových, když jste s bráchou Shannonem, který ve vaší kapele bubnuje, rozjížděli své první jamy?
Jared: Bylo to...krásný. Jsme z umělecký rodiny. Kolem byla vždycky spousta umění - plátna a barvy, hudební nástroje, sitár, cembalo…Brácha už od tří let v jednom kuse bubnoval a já se marně pokoušel hrát na různý nástroje, hlavně na klavír, ale můj jedinej hudební dar je skládání. Maximálně ze mě jednou bude podprůměrnej kytarista.

Shannon je jen o rok a půl starší. Poslouchali jste stejnou hudbu?
J: Byl to starší brácha, tak jsem MUSEL mít rád jinou muziku než on. To je sourozeneckej zákon. Chtěl jsem, aby mě s sebou bral na koncerty, ale nějak se mu nechtělo. Naučil mě poslouchat Led Zeppelin a klasickej rock, ale pak se přeorientoval na metal a já zůstal u Pink Floyd.

A co tvé dětství, Tomo?
T: Narodil jsem se v Sarajevu a jako malej jsem přijel do Ameriky. Rodiče tam zůstali a já jel na pár let zpátky. Celej můj dosavadní život je hudba. Od tří do dvaceti jsem hrál na housle. Když mi bylo dvanáct, táta mi vyrobil kytaru a můj zájem se pozvolna přesunul k ní.

Je pravda, že než ses před pěti lety stal členem 30STM, byl jsi jejich velkej fanda?
T.: Byl jsem ortodoxní fanda! Když mě vzali mezi sebe, bylo to jako sen. Hrál jsem tehdy v detroitský kapele Morphic a znal jsem se trochu s Shannonem. Jednoho dne mi zavolal jejich manažer, že od nich odešel kytarista a že mám nazítří přiletět do LA na konkurz. Tak jsem si od rodičů půjčil na letenku, a protože jsem znal všechny písničky nazpaměť, pět dní nato už jsem s klukama vystupoval.

Váš bývalý basák Matt ohlásil v březnu přímo na podiu, že končí. To musel být šok...
T:  Ztráta Matta nebyla žádná tragédie. Chtěl být se svou rodinou. Nikdo nehraje tolik jako my, nikdo není pryč z domova tak dlouho jako my. Nemíváme nikdy volno. Nikdy. Každá normální kapela jde po koncertu na mejdan nebo blbne v tourbusu, ale my navrhujeme nový trička nebo plakáty. Chceme mít jistotu, že když to s námi půjde do háje, budeme si moct říct, že jsme udělali, co jsme mohli. Někdo si myslí, že mu tenhle režim bude vyhovovat, ale když do toho skočí, začne řešit, jestli mu to za to stojí. Být členem 30STM není pro někoho, komu se stýská. Byl to jen basák, písničky píše Jared, tak co...

Hodně si zakládáte na vizuální stránce koncertů. Za svůj vzor považujete show Queen nebo Pink Floyd. Chystáte něco, co nemá v historii muziky obdoby?
J: Zatím jsme neměli šanci ukázat, co nosíme v hlavě. Chci, aby lidi přišli na náš koncert a měli pocit, že nejsou na planetě Zemi. Četl jsem, že pyramidy byly postavený tak, že když byl člověk u ní, musel procházet uzounkou uličkou, plazit se tmou, a pak se před ním najednou rozprostřela celá ta impozantní nádhera. Takže tak nějak.

Jarede, jsi herec. Režíruješ kluky při natáčení klipů?
J: Tohle je jeden z mála momentů, kdy je moje herectví pro kapelu plus, a ne minus. Jsou úděsný herci, ale kdybych na ně nedohlížel, byli by stokrát horší.

Celý rozhovor si můžete přečíst v letním čísle hudebního časopisu Filter.