Slavný duet Karla Gotta s dcerou Charlottou Srdce nehasnou. Napsal ho Richard...

Slavný duet Karla Gotta s dcerou Charlottou Srdce nehasnou. Napsal ho Richard Krajčo spolu s Petrem Harazinem, který vzpomíná: „Karel Gott byl velký gentleman a vypadal skvěle, i když už byl vážně nemocný. Měl jsem obrovský respekt, že jsem mohl pracovat na tak velké písničce.“ | foto: Marek Podhora, MAFRA

GLOSA: Karel Gott - to byl Otakar Vávra československé populární hudby

  • 29
Oba dva dovedně proplouvali režimy, přičemž režisér Vávra jich zažil víc. Zaklínali se tím, že chtěli jen zpívat, respektive točit filmy. A uměli kolem sebe vyvolat auru čehosi nedotknutelného.

Tahle paralela mě napadla při čtení knihy GOTT – Československý příběh z pera Pavla Klusáka. Je to práce, která je potřebným pandánem ke zpěvákově opulentní autobiografii Má cesta za štěstím. Kritickým, objektivním, uvádějící na pravou míru četné mýty, které kolem sebe Karel Gott za svého života vytvořil a které se braly jako nedotknutelná fakta. 

Je to čtení, které se nebude líbit zpěvákovým zarytým obdivovatelům, o to užitečnější bude pro ty, kteří se zajímají o zákulisí a chtějí se dozvědět něco bližšího o fungování kultury v letech padesátých, šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých. 

Klusák „svého“ Gotta vykresluje nikoliv jako poloboha, ale jako člověka se všemi chybami, poklesky, ale i kvalitami. Nebojí se velmi choulostivých témat jako zadržení osmnáctiletého Karla Gotta příslušníkem Veřejné bezpečnosti za samohanu na tramvajové zastávce, ale nejde mu o bulvární senzaci. Snaží se prostě podat co nejplastičtější obraz osoby, která většině lidí symbolizovala pop music své doby.

Vraťme se ještě vrátím k oné „vávrovské“ paralele. Podobně jako Otakar Vávra neměl žádné své životní téma nebo výrazný styl a spíše formálně plnil zadání žánru, který se tím kterým snímkem rozhodl naplnit, neměl ani Karel Gott snahu skutečně si osvojit nějaký styl. 

Zkoušel od každého něco: rock and roll, swing, pop, country, vánoční písně, bujaré německé odrhovačky, ale všechno si osahával jen zvenku. Jeho osobitost spočívala výhradně v jeho hlasu, nikoliv ve snaze přijít s něčím skutečně svým, jedinečným. 

Na repertoár dbal jen do té míry, aby se mu melodie a texty dobře zpívaly. Klusák na několika textech dokládá, že v určitý moment už mu bylo prakticky jedno, co zpívá, nezříkal se ani úplných pitomostí. Svůj vlastní vkus, měl-li nějaký, dal dávno v plen publiku, které mu bylo, jak sám vždy zdůrazňoval, vším. A miluje-li Gottovo obecenstvo jeho táhlé, dlouhé tóny, je třeba jich mít v textech co nejvíce. O čem se zpívá, to už zpěvák neřešil. Znovu, obsah se musel sklonit před formou.

Karel Gott byl zkrátka skálopevně přesvědčen o tom, že on sám nejlíp ví, co od něj jeho posluchači chtějí: i v dobách okupace „spřátelenými vojsky“ nebo v časech netužší normalizace je třeba lid konejšit krásnými písněmi...

Snad v tom ani nebyla vyloženě kramářská vypočítavost, spíš jakási až dětská umanutost, sebestřednost a také neskonalá naivita.

Karel Gott jako kdyby nikdy nedospěl, nejen hudebně. Uzavíral se do estrádní playbackové ulity i dobách, kdy to už nebylo nutné. Na „své publikum“ shlížel z nadoblačných výšin. Pavel Klusák si všímá jednoho paradoxu, možná nepodstatného, ale pro Gottovu kariéru signifikantního.

Při stavbě pražského metra se zpěvák nechal vyfotografovat v ochranné helmě, jak se s patřičně „dělnickým“ nadšením spouští do stavební jámy. Zhruba o čtyřicet let později se svým typickým šarmantním úsměvem prohlašoval, že pražským metrem nikdy v životě nejel. 

Zase jsme u Otakara Vávry a jeho lpění na luxusu v podobě značkových a na míru šitých oblecích a nákladných doplňcích, které si pořizoval i za dob socialismu, a okázalém chlubení se, že od devadesáti let pije výhradně francouzská vína.