Je konec července, venku horko jak u maturity na potítku a já se nalézám ve studiu Sono ve společnosti kompletní sestavy skupiny Kabát. Před pár lety bych si nepomyslel, že se téhle situace někdy dožiju.
Ne proto, že bych byl fanoušek, toužící po setkání se svými idoly, ale přesně naopak – tehdy byl pro mě Kabát nepřítel číslo jedna. Ostatně, je mi úplně jasné, že řada našich čtenářů si bude ťukat na čelo už v momentě, kdy uvidí tuhle kapelu na titulce.
Budou to brát jako zradu a že jsme se v redakci asi úplně zbláznili. Vždyť Kabát, to je, jak nedávno napsal na internetu jeden blogger, který je označil za nejhorší současnou českou kapelu, „pravá vesnická idylka, sláma + vidle included“. Ztělesnění všeho, co každý městský hudební intelektuál nenávidí!
Osobně je vnímám trochu jinak. Postupem doby jsem je tak nějak přestal řešit a akceptoval fakta – Kabát je po Lucii naše druhá nejúspěšnější kapela v porevolučním období. Kabát je prostě fenomén, který stojí za prozkoumání.
Když jsme s fotografkou zvonili na zvonek vyhlášeného studia v obci Nouzov, trochu jsem se obával, co se bude dít. S Kabáty jsem nikdy osobně nemluvil a nebyl jsem si jistý, jestli vůbec najdeme společnou řeč.
Nakonec ale byli docela v klidu – prostě parta pěti mániček kolem čtyřicítky, které si užívají to štěstí, že se můžou velice obstojně živit muzikou.
Během rozhovoru působili vyrovnaně a překvapivě i skromně, i když ty dvě hodiny byly málo na to, aby člověk mohl na sto procent vědět, že je to tak i v reálu – tedy mimo zapnutý diktafon.
Na Nouzově se ale nesešli kvůli rozhovoru pro Filter, oni totiž zrovna natáčeli novou desku, na které v Sonu pracovali s přestávkami už od února.
Pokračování čtěte v aktuálním čísle časopisu FILTER
